Příběh strýčka Martina

Z Horního hradu jich vyrazilo šest, všichni v sedlech koní, na čele Nechmat, za ním Dimun se Stadvějem, pak Týc, Hošel a skupinku uzavíral Třibřich. Víc vojáků nedalo hradiště dohromady, trojici chtěl nechat Dimun na stráži a ke svému překvapení se o to pohádal i s Nechmatem. Ještě větším překvapením pro Dimuna bylo, že Nechat jeho argumenty uznal; vskutku, šest mužů byla síla, s jakou mohli vybít velkou vesnici, ale na zastavení saské armády by ani o tři víc nestačilo. Krom toho byl Dimun zodpovědný za hradiště a jakkoliv bylo malé, jeho ztrátu by nevysvětlil s hlavou na krku. Bylo rozhodnuto, šest se vydá na stezku, tři vojáci zůstanou na vartě a zbraně se chopí i čeládka.
A tak koně opatrně vykračovaly od Horního hradu podél Horního potoka po Horní stezce. Všechno tu bylo Horní, pomyslel si pochmurně Dimun, než ho rána větví do přilby upamatovala, aby hleděl i vhůry na cestu, kterou svit měsíce osvětloval pramálo a pětice pochodní jen o málo více, než aby se nechal unášet rozjímáním.

Hvozd začínal už za prvním ohybem cesty, mýtina kolem Horního hradu nebyla veliká a už ji přejeli. Za chvíli projedou Horním hvozdem až k Horní Ohři, pak se napojí na zemskou stezku, ta ale není o mnoho širší, než ta Horní. Dimunovi muži se o svěřené práce staraly důkladně, však také jeho hradiště z kupců procházejících Horní stezkou mělo slušný příjem a tak ostraha i počista stezky nebyla hornohradským cizí. Zemská stezka ovšem již spadala pod pravomoc Purchvala, Radošovského hejtmana a to na vzdálenost ůldne cesty až k Mrcišovskému kopci, kde už si své povinnosti přebere lůčský hejtman Březník.

Povinnosti a rozdělení stezky, to se honilo Dimunovi, když pobídnul koně a dohnal Nechmata. Protože jestli bylo na zemském uspořádání něco důležité, pak to, že každý měl své místo, svou úlohu. A toho bylo třeba dbát. Krom toho vojda Dimun neplesal zrovna na mysli z představy, že by na Horní hrad měl dorazil zemský hejtman Martin z Wartberka, protože by se mohl upomenout na problémy s loňskou berní. A předloňskou. I některými předchozími. Ne snad, že by je Dimun prochlastal, to ne. Nebo snad jinak zpronevěřil. Jenže život v horách nebyl lehký, hory ne darmo zvaly se Krušnými. Něco zplesnivělo, něco při hladu padlo, něco vybrat nezvládl, něco mu dlužili a neměl srdce to vymáhat zbraní, něco vyměnil za potřebnosti pro své muže. Dobrá, možná někde příliš hleděl na vlastní břich, než zájem vladaře, ale Horní hrad byl na samém kraji země pána Boleslava, u samé hranice s nepřítelem, přeci Boleslav nemůže měřit zdejšímu vojdovi stejně, jako kastelánovi Pražského hradu.

Dimun si nervózně přejel jazykem po rtech, protože se upamatoval, jak skončil před dvěmi léty drahúšský vilik Opuch, když Vartberk náhle přijel v noci na hradiště a nechal ho ještě před kuropěním setnout tupým prknem. Kat musel sekat desetkrát a Opuchův řev musel být slyšet až v Praze. A to Opuch jen příliš vágně bral zřetel na stařšinský zákon a příliš často soudil podle toho, kdo kolik mu byl ochoten přisypat, protože jak by pravda mohla být u nemajetných, když bez přičinění a boží pravdy se k majetku nelze dobrat, říkávál Opuch…

„Poslyš, Nechmate, za chvíli jsme na zemské stezce. Tam už moje pravomoc nesahá. Co kdybychom vyrazili na Radošov pro hejtmana Purchvala, aby vzal své muže a pomohl ti? Nebo na Děvice? Sebereme více mužů a Purchval…“

„Jedeme na Žatec. Moje pravomoc sahá, kam třeba. Vystačíme si,“ odsekl Nechmat a trhnutím za uzdu stočil koně do leva na úzkou stezku kopírující tok řeky Ohře. Kůň poslušně vykročil, ale Dimun to nebral jako konec hovoru. Pobídl koně do krokou a dohnal Nechmatova grošáka, však cesta už byla širší, dva se pohodlně vešly, i když Nechmat se zjevně staral, aby vedle něj jen tak někdo neprošel.

„Nechmate, pravím – na příštím hradišti vezmi místní posádku, my se vrátíme na Hornohrad. Na Lúči mají mužů dost a když je situace nebezpečná, nenechám hradiště bez ochrany.“

„Dimune, seru na tvůj názor. Uděláš, jak řeknu. Nebo se mnou budeš mít co do činění.“

„Myslíš, že se tě bojím?“ zeptal se Dimun.

Nechmat se na chvíli zamyslel, jako by ho ta otázka opravdu zaujala. „Nu, jestli jsi dost chytrý, tak ano. Seru ti na nepobranou berni, Dimune, z tudyma kouře nebude, ale to, že pan Wartberk na zemské stezce nedojel, kam měl, to mi věř, to nám všem přinese prdel do mraveniště,“ řekl potichu.

„Hej, Nechmate, zbytečně kážeš o čertovi, co by se panu Wartberkovi přihodilo? Však s doprovodem jel, Uhři, sasíci ani bavoři se nám nepotulují po Lúči, přeci sedlák by ho nepošimral senohrabem.“

„Dost už o tom, Dimune. Oheň měl ohlásit, že oddíl vyjel z předchozí posádky, jenže nikde nic. I když vozy jedou pomalu, už dávno by musely být až u nás, i kdyby je přeložili na soumary. Něco se stalo, něco se muselo stát. A lepší noční potulka, než se houpat v bráně Žatce, to mi věř…“ odtušil chmurně Nechmat a Dimun, kterého při těch slovech zamrazilo, přestal naléhat. Raději se zaposlouchal do sílícího zvuku peřejí Ohře, cesta se za chvíli přiblíží až na dosah vody, k břehům Ohře a zrovna tady začínaly peřeje, které, ačkoliv bývalo vody málo, bránily brodit i soumarům. Řeka jim tak bude krýt pravý bok, dokud se nestočí úplně na východ, kus za Lúčí, odkud už cesta k Žatci bude snadná, byť únavná.

Ohře se klikatila v zákrutech, které postup zdržovaly, stále více se ale stáčela k východu. Projeli kolem do noci ponořeného dvorce Na úboči, kde je přivýtalo vytí psů a někdo z čeládky ostražitě vstal a šel do tmy, aby viděl, zda je třeba burcovat v poplach. Jezdce asi nepoznal jmény, však byla tma, ale vida zbrojnoše na koních, jak klusají pěšinou usoudil, že budou knížecí za nimi zavolal „Zdrowas knieža i boga“ a Dimun mu po vojensku opětoval volání „Zdrowas Boleslawa“.

Nad Bočí se cesta mírně odchýlila od řeky, protože břehy Ohři zde strážily skály, břeh byl strmý, ve tmě nebezpečný a mezi skalisky by se nedalo projet ani ve dne. Stíny skalní soutěsky je míjeli vpravo, pak už se dostali na Smilov, od něhož se dalo sejít k řece, jenže to byla cestička pro místní, jen pro pěší, koňmo ani naložení soumaři by jí jít nemohli. Dimun se usmál, když v dálce uviděl smilovskou planinu. Kolik to mohlo být let? Tak dvacet, za jeho dětství, baže, to právě nastoupil do služby u vojska. Lúčský hejtman Hrozpaš tu narazil na saskou pěchotu, která proudila přes Krušné hory. Smiloval se nad ní a kázal jí opustit zemi. Jenže jim nevěřil. Nebo ne nevěřil. Byl jen opatrný. Počkal nad skalisky a když se pěchota saského Jurgena z Moslbachu vrátila, aby prošla dál do země, všechny je zmasakroval. Proto se tu říkalo Na Smilově, co na tom, že tou milostí pohrdli.

Blížili se k Perunově kameni, pod ním už se cesta stáčela znovu na východ, všichni muži pokukovali po hoře, která od nepaměti byla útočištěm slovanských Bohů a ačkoliv na ní již neplanul věčný oheň zvěstující vůli Perunovu, vůně pálených bylin byla cítit i pod mohutným kopcem. Dimun se překřižoval, jak se slušelo, nevěděl, jak je ve věcech víry Nechmat žhavý, ale v duchu poprosil Peruna o prominutí a umínil si, že kněžím zašle dar, aby Perun na něj v dobrém pamatoval. Nechmat se nepřekřižoval, zjevně patřil mezi ty, kdo ponechával spásu bližního na nich samých, ale po hoře se ohlédl, když začenichal vůni olieribosové věštecké trávy, která se zhůry linula jako připomínka toho, že vůle Boha jediného možná sahá do pražské kamené rotundy, ale tady v horách Krušných je třeba po staru se poklonit, však předkové věděli, co se patří a kdo ochranu zajišťuje, kdo by co mohl říct proti nim?

Dimuna potěšilo, že to byl on, kdo první zaslechl hluk jedoucího koně. Jak by ne, vyrůstl v horách, v horách bojoval a v horách dožíval a i když mu táhlo k pěti křížkům, sluch i zrak mu, díky bohům, sloužil výborně. Sám nemohl říct najisto, co ho varovalo, snad nějaký ze smyslů, který bojovníkovi přinesou až prožitá vojenská léta. Neviděl v té tmě ničeho, ničeho nezaslechl, ale ruku zdvihl do výše, zaťatou v pěst. Na to znamení, že kdos se blíží, celá jednotka ztuhla, Nechmatův kůň dokonce vypadal, jako by v půli kroku zkameněl. A opravdu: za chvilku bylo slyšet našlapování koně, prodírajícího se s jezdcem neosvětlenou stezkou, kůň šel pomalu, však jezdec neměl pochodeň a šli tedy po tmě, pouze tak, jak kůň viděl nebo snad cítil zemskou stezku.

Chvála Bohu, že kůň najde i, co člověk nevidí, pomyslel si Dimun, když uviděl obrys postavy. Změna stínu mu napověděla, že i ostatní jeho muži natáhli ruce s pochodněmi daleko od sebe, poněkud bokem a nad sebe, připraveni je odhodit, kdyby se ukázalo, že přijíždějící je lukostřelec a tak, aby světlem zbytečně neozařovali sebe. Lučištníků, pravda, se toulalo českou nocí pramálo, ale když voják chtěl dlouho žít a pánu sloužit, byla opatrnost na místě.

Kůň přijel už dost blízko, aby Dimun věděl, že jeho jezdec je neohrozí. Tělo muže ve zbroji drželo na koni spíše zázrakem, silou vůle a lýkového provazu, jímž dotyčný přivázal svůj opasek k sedlu koně.

Dimun s Nechmatem jako jeden muž chytili ohlávku a koně zastavili, jezdec zasténal a podíval se na ně kalným zrakem. Čtveřice hornohradských mužů je jistila oštěpy, však jezdec měl meč, což znamenalo, že to nebyl jen tak někdo a také, že bojovat uměl. Jistě dost na to, aby pochopil, že pillum oštěpu mu projede hrudníkem dříve, než stihne tasit. A byl to Dimun, kdo zaznamenal Nechmatův pochvalný pohled. Dobře rozumíš řemeslu, dobře své muže vedeš, četl v něm hornohradský vojda se samolibostí. Snad to bude dost, aby Wartberk nehleděl přísně stran těch daní na Horní hrad…

„Hej, chlape, co jsi zač a co děláš na stezce?“ zeptal se polohlasně Nechmat. Ještě pořád to mohla být past, však cožpak dobré léčky takhle nezačínaly, když na jednotku vyslýchající obětovaného nedomrlce se vyřítí oddíl nepřátel a ze zadu je nepočastuje ranou mečem?

Muž něco zachrčel a teprve teď začalo být zřetelně vidět, že ty temné fleky jsou krev zasychající na jeho oděvu, nikoliv strakatá kožená kazajka. „Chce vodu,“ odtušil Dimun, který se už dovtípil a s uspokojením zaznamenal, jak Nechmat přehodil meč přes sedlo, aby mohl seknout zezadu přes páteř, kdyby se muž o něco pokusil, zatímco mu Dimun bude dávat napít ze své čutory. Takhle přeci léčky pokračují, tesák vrazit do břicha naivnímu dobrodinci…

Muž se o nic nepokusil. Lemtavě pil vodu, která mu tekla po bradě a smáčela mu oblečení, pak ji neuměle nabíral do dlaní a otíral si do ní obličej, zatímco ústa drmolila něco, co měly být díky.

„Já ho znám,“ poznamenal přitom Dimun. Opravdu, jak si ten jezdec omyl tvář a viděl mu do ní, když si dotyčný odhrnul kožený náhlavec, poznával ho. Tu tvář byl uvyklý kdysi vídat, když zemský hejtman objížděl za vizitou hradska. A tenhle muž vedl hejtmanův oddíl, železnou ruku prosazující vůli žateckého pána.

Čekal by kohokoliv více zde, než jeho. Čekal by hejtmana Wartberka, čekal by knížete Boleslava, jak se v zakrvácené kytlici harcuje na polomrtvém koni podkrušnohořím, čekal by kněžice Straše nebo třeba i svatojiřského kaplana.

Nečekal pravou ruku Martina z Wartberka, velitele žatecké posádky. Bývalého velitele, opravil se, protože Zděch už mezi ně nepatřil. Mezi vojáky. Čtyři léta byl vyvrhelem, mužem bez cti, lapkou, který se plížil ve stínu, protože kdokoliv byl v právu usmrtit jej a získat věčné odpuštění Boží na nebesích a přízeň knížete na světě tomto, čímž se potřeby vykonavatele spravedlnosti završily pro všechny světy i případy. Množství těch, kteří po Zděchovi pátrali, nebylo malé, ovšem Zděch se skrýval mistrně a mečem vládl neméně dobře a na obhajobu padlých dlužilo se říci, že většina z nich odměnu světskou stavěla až na druhé místo, spíše je týralo pomyšlení na to, že dýchají stejný vzduch jako zrádce Zděch. Ačkoliv pravda, zvěst šla, že Zděch žije v Uhrách u Dunaje, jak by také ne, přispěchal k těm, pro koho zradil. A že zradil zle.

Bylo to před čtyřmi lety, když uherská vojska ještě pod vedením samotného Zoltána, opět vyrazila na dranc Moravy, v té době již pevně přičleňované pod zemi pána Boleslava. A bylo to na Moravské bráně, kam se stáhla hotovost z celé Moravy a větší části Čech a kde na levém křídle Zděch velel jízdě. Co však nevěděl nikdo, ani ten, kdo byl zpravidla nejlépe informován, Martin z Wartberka, Zděch svou čest a službu prodal Zoltánovi za to, že jej ustanoví správcem Moravy. Inu, tak málo plytkého štěstí a statků lán stačilo ke zradě, jakou si budou generace připomínat.

Když se uherská jízda napřela na čelo českomoravských pluků vedených moravským zemským hejtmanem Čepem, měl Zděch stisknout boky uherského klínu, rubat je ze strany, znemožnit jim udolávat moravskou pěchotu tím, že budou uherští jezdci kroužit kolem a ze svých malých luků střílet jednoho muže po druhém, zužitkovávajíc svou početní převahu, rychlost koní a skvělé ovládání jízdní lukostřelby. Zděch neznemožnil ničeho, levý bok stáhl, vojákům namluvil, že musí přehradit Moravskou bránu, k níž Čepovo vojsko ustoupí a vystřídá je.

Čepovo vojsko ustoupilo ještě dříve, než se Zděchova úderná jízda přesunula k bráně. Čepovi nebylo čeho vyčítat, z tisícovky mužů moravské armády zbyla necelá stovka a bitva by byla ztracena, kdyby v tu chvíli nepřijížděly české sbory pod vedením kněžice Straše, které strhly do bitvy i Zděchovu jízdu, zmateně postupující od bojiště cestu k Veligradu.

Rozzuřený moravský hejtman Čep zatlačil oči svým dvěma padlým synům, vstal od jejich vychládajících těl a šel, bradaticí porubal sto zajatých hunů, aniž by si dopřál odpočinku a bez zastávky pokračoval stínáním oddílníků Zděchovy jízdy, protože několik hunů vyměnilo privilegium rychlé smrti za informaci, o které Čep neměl důvodu pochybovat. Však dobře viděl, kam se mu Zděchova jízda ztratila jak dým. Baže, když ji měl mít na křídle, nemohl ji přeci Straš najít cestou na Veligrad. Jenže marná byla Čepovi jeho zuřivost, Zděch nečekal, až bitva skončí a včas kalupem pádil přes řeku Moravu, brod-nebrod, věda, že jinak života neuhlídá. K sobě ho vzali uhrové, jak by ne, říkalo se, když pro ně zradil. A bylo to kníže Boleslav, kdo vyhlásil na Pražském hradě Zděcha zemským škůdcem. A byl to hejtman Čep, kdo na Hradišťku zasypal tváře svých synů v rovu hlínou, rozžehnal se s padlou armádou a Zděchovi slíbil zážitky, po nichž dobrý křesťan nelační. Možno též říci s jistotou, že ani křesťan špatný.

Od té doby bylo po Zděchovi jen málokdy slyšet. Říkalo se, že občas na špeh pro uhry se vydává do Čech, aby z čeho žít měl, protože zrada k hovnu je, když ničeho nevynese, kteroužto zásadu ctili i uhrové. Navíc oprátka se stahovala. Uherský kníže Zoltán při vyjednáváních se stavěl, že Zděcha nezná a u sebe nemá, ctižádostivý Fajš ovšem přes posly dával vědět, že to jméno zaslechl a kdyby byla česká nabídka zajímavá, uměl by svou paměť osvěžit. Neslo se Moravou a až do Čech to vítr zafoukal, že z letošní i loňské zemské berně mohravský hetjman Čep notně odkrojil, se shovívavým souhlasem Wartberkovým i Boleslavovým, aby Fajšovi onen elixír hojně ze stříbra míchaný, paměť osvěžil. A pak? Inu, pak bude Zděchovi země malá.

To všechno prolétlo hornohradskému vojdovi hlavou, zatímco zkoumal Zděchovu tvář. Věděl, že jedna rána mečem, která sekne do toho zrádcovského krku nebo vyvrhelově břichu ulehčí o střeva a drobný problém s berní nepřijde nikdy na přetřes. Možná dostane teplejší místo poblíž městských hradeb, kde k nejbližšímu hampejzu nebude den cvalu. Jenže Dimun věděl, že nic z toho nevymění za ten příběh. A ten chtěl slyšet. Stál mu za to posečkat, ohrozit Zděchovo dopadení, nakonec, kdo by mu vyčítal, že se pokusil zrádce jmout živého? Moravský Čep sotva…

„Je to Zděch, zrádce,“ pronesl Dimun zřetelně a jasně a Nechmat přikývnul, že jej také poznal.

„Nejsem zrádce,“ ohradil se třesoucím hlasem Zděch. „Jsem ve službách hejtmana Warberka a putuju s posláním, musíte mi pomoci,“ vysypal ze sebe a zakrvácenou rukou ukázal hejtmanovu peče’t, kterou Wartberk dával lidem se zvláštním posláním.

„VIdíte? Mám peče’t, posílá mne žatecký hejtman,“

Dimun zaváhal, zatímco Nechmat si vzal peče’t do rukou a začal si ji prohlížet.

„Je to tak, příteli Zděchu. Jsi s posláním od hejtmana z Wartberka a my uděláme všechno, abychom ti pomohli,“ řekl po krátkém zaváhání Nechmat. Dávalo to smysl – Zděch se jinak k pečeti dostat nemohl a spletidla zemské politiky byla křivolaká, kdo ví, k čemu ono zrádcovství sloužilo jako zástěrka, nakonec mohl být Zděch dvojítým agentem, baže takové věci se stávají a jsou na člověka nízko urozeného příliš složité, abych jich chápal.

„A musíš nám povědět, co se stalo,“ přisadil si vojda Dimun šťastnen, že to byl Nechmat, kdo rozhodl, komu v té situaci věřit.

„Hejtman Wartberk zemřel. Padl do saské léčky, mně předal pečeť a poslání,“ zašeptal Zděch jednak vyčerpáním a také z úleku nad těmi slovy. „Musím dojet na Horní hrad,“ dodal ještě.

Nechmat se na Zděcha díval skrze štěrbinku v očích, jako by jej jas té události najednou ozářil příliš.

„Pak tedy pojedeme na Horní hrad, abys mohl vyřídit poslání a při tom nám povíš, jak se všechno seběhlo, příteli Zděchu. Udržíš se v sedle?“

„Udržím,“ přikývl Zděch a družina otočila koně zpět, odkud před chvílí přijela.