Příběh strýčka Martina

Zděch nemusel svoje obtíže předstírat, i když ne nadarmo sliboval, že se v sedle udrží. Udržel se již od včerejšího dopůldne, přes celou noc na koni. A že toho měl řádně za sebou.

Včerejší den nezačal marně, říkal si. Baže, vozy ze zemským tributem pro římského krále Ottu se dokodrcaly na čas do nastražené léčky. V tomhle jáhen Řehoř nelhal. Ostatně, nelhal v ničem, nebyla to jeho chyba, že se to zvrtlo. Mohla za to, nu, proč to neříct alespoň v duchu, tradiční ostražitost zemského hejtmana Martina z Wartberka. Nebo spíše nedůvěřivost, než ostražitost. Dva vozy s bezmála dvěma veletucty uncí stříbra provázel osobně. Vlastně ne, o stříbro mu ani tak nešlo, jen co je pravda, zamyslel se nad svým problémem Zděch. Šlo mu … o tu schránku … Šlo mu o Svět. V tom všem zmatku, v momentě, kdy umíral, myslel na spásu světa. Bůh bude jeho duši jistě milostivý, ať už kterýkoliv, Boh dá, aby k mojí také. Protože jestli si něčím Zděch peklo vysloužil, pak vraždou hejtmana Wartberka. Pokud ne peklo na věčnosti, pak jistě to na světe vezdejším.

Pochopil to, když se sklonil nad umírajícím Wartberkem. Když uslyšel, co mu vyčerpaný hlas umírajícího šeptal, zatímco krev mu crčela z úst, vykašlávaná šípy proděravělými plícemi.

I proto udělal, co musel. I když z toho radost neměl. První byl na řadě Dněstr. Stál kousek za ním, uskočil přeci vyděšeně, když umírajícího Wartberka poznal. Mohl je slyšet. A byl nejchytřejší, ve zbrani dovedný, bylo třeba jednat rychle, než si domyslí, že tady se jejich cesty musí rozdělit a cesta jeho že pokračuje už jen věčností až do zatracení. Protože tohle jim nemůže žádný bůh odpustit, natož pak kníže Boleslav.

„Řeknu ti, co uděláme,“ natáhl se k Dněstrovi, když vstal od vychládajícího těla a tělem zakryl ostatním ránu, kterou Dněstrovi prořízl tesákem hrdlo. Pak se otočil a v půlkroku proříznul břicho Vogatovi a dlouhým krokem a na dvě rány, na první se netrefil najisto, srazil ranou do hrudi i Chomejta. Nikomu z nich se nedalo věřit. Pět lidí udrží tajemství na tomto světě jen v případě, že jej alespoň čtyři z nich opustí. Pokud se týkalo Zděcha, rozhodl se udělat všechno proto, aby mezi ty čtyři nepatřil.

Jáhena Řehoře si nechal nakonec. Smůla, že je staršovce synovec, z jeho rodu, jeho krve. Jestli má někdo šanci přežít, pak jen on sám, Řehoř byl beztak odsouzená ke smrti a kdyby jej dostihla knížecí vojska, umíral by nevesele. Vlastně mu prokáže službu.

V těch vytřeštěných očích četl otázku. Když bodl na břicho, tam, kde byl důležitý orgán životní síly, čert už to vem jaký, však je voják, ne felčar, tak se rozhodl tomu skelnatícímu pohledu tu otázku zodpovědět: „Tohle nebylo v plánu. Ale nedá se nic dělat, tuhle šlamastiku může přežít jen jeden. Vyžvanili byste to. Nezvládli to.“

Těla uklidil do lesa, dalo mu dosti práce je odtáhnout na dohled stezky, kde se nemusel bát náhodných kolemjedoucích. Lužická stezka nebyla sice v tomto období nejlidnatější, jenže těch náhod bylo na něj tento den už nějak moc. Těla vojáků i Wartberka pohodil jen tak ledabyle, mírně je maskujíc větvemi, jako by je v chvatu odklidil. Jen na chvíli se sklonil nad Wartberkovým dělem, aby z kapsičky na jeho opasku vytáhl pečetku, kovový plíšek, který, jak si ještě sám pamatoval, označoval člověka ve zvláštních službách pro Wartberka a skrze něj samozřejmě pro Boleslava. Byl tam, Wartberk nelhal.

Těla svých kumpánů odklidil důkladně, ukryl je do roklinky, kterou našel dost daleko od stezky, navíc je zaházel větvemi a ty ještě překryl kamením. Strávil na tom spoustu času, ale vskutku nepotřeboval, aby mu další smůla vytáhla těla na dohled boleslavovských pátračů, kteří za chvíli vyrazí na stezku. A o tom, že vyrazí, vůbec nepochyboval. Nad těly se sklonil ke krátké modlitbě. Věru si to takhle nepřál. Ale nedalo se nic dělat, bylo třeba jednat podle plánu a plán byl dobrý. A nový.

Však mu ho také poradil Wartberk. Zděch věděl, že nikoliv z dobroty srdce, jenže Wartberk vždy uměl nacházet nejmenší zlo ze všech těch zel, která se na světě motala. Že pomůže svému vrahovi, co naplat, když dosáhne svého. A to Wartberk přeci vždy kladl na první místo. Proč by toho tedy Zděch neměl využít ke svému prospěchu?

To s tou pečetkou mu řekl právě Wartberk. „Vezmi si pečítku, mám ji ji zašitou pod opaskem. Prokáže, že jsi v mých službách, budeš jist průchodem zemí,“ takhle přesně to řekl. A baže, říkal pravdu, pod opaskem byla, sám by si na ni nevzpomněl a kdo ví, zda by ji našel, kdyby mu náhodou přišla na mysl.

„A vezmeš schránu, tu doneseš na Horní Hrad, tam už bude čekat Nechmat. Pečetkou se prokážeš, schránu mu předáš, to mu vysvětlí tvé poselství. Pak se Horní stezkou ztratíš do Sas, Nechmatovi řekneš, že neseš mé rozkazy … a dál už si poradíš, se stříbrem se protlučeš snadno, zrádče“ řekl Wartberk, než ho opustily síly.

Zděch neprotestoval proti tomu, že ho Wartberk nazval zrádcem. Nakonec, měl na to právo. A víc ho trápilo, zda to takhle může fungovat. Nechmata znal. Tvrdý, nelítostný, prohnaný. Ale ta pečetka, ta měnila vše. Plán dával smysl. Pečetkou se prokáže, Wartberk už bude mrtvý, Nechmat nemusí nikdy zjistit, že ho oklamal. Může trvat týdny, možná měsíce, možná věky, než na něj padne podezření, než se ukáže, že o jeho poselství nikdo jiný nevěděl. A i tak si nebudou jisti, zda nebylo prostě jen natolik tajné, že se s ním Wartberk nikomu nesvěřil. A když svede stopy, však Wartberk měl řadu nepřátel, libovolně za kterou hranici se podívá. Jistě, to dává smysl. Tak to půjde. Jemu stačí dny, aby se vytratil a s několika uncemi stříbra dobře bude na Danmarku nebo raději ještě dále. Pak už… děj se vůle boží. Je to dobrý plán. Jen je třeba se ho držet.

Dobře věděl, proč. Znal ten systém, jímž se zajišťovala zemská stezka, když po ní přejížděl důležitý náklad. Zajistit zemskou stezku, tento rozkaz zněl vždy, když se přepravovaly zemské berně či důležití a oficiální poslové, ti neoficiální samozřejmě jezdili na zapřenou. Pověření a důvěryhodní lidé dorazili na vybraná hradiště či dvorce a dohlíželi na to, zda transport v pořádku dojede. Pokud nedojel do soumraku, vyjede na stezku hlídka. A když do rána ničeho nezjistí, signální oheň a kouř vyšlou zprávu na všechna hradiště v okolí, že něco není v pořádku a je třeba vyrazit na stezku a zajistit všechno a všechny, kdo na ní jsou. Vypátrat, co v nepořádku jest. Takový byl zemský řád od nepaměti a takový byl i dnes.

Takže tedy Horní Hrad a Nechmat, to byl kontrolní bod. Dobrý výběr, přikývl v duchu Zděch. Horní Hrad je malé a nenápadné hradiště, ale dobře položené nad Ohří, lze z něj snadno přehlédnout poohří a když bude třeba, lze z něj Horní stezkou přejít do Saska, pravda, bez vozů, na ně už stezka nestačila. Je tu málo lidí, přítomnost Nechmata se nerozkecá a nezavdá tolik možností zradě či osobním hrátkám. Wartberk byl opatrný. A nakonec lze z Horního hradu také snadno dát zprávu na okolní velká hradiště, která mají dostatečné posádky a že jich v okolí je. Musí je mít na paměti, měl by se jim vyhnout, darmo by se zdržoval a riziko plynoucí z horlivosti a nedůvěry v jeho jméno se neúměrně zvětšovalo. Byť, tu by nemusel být tak známý, na krušnohorsko nezajížděl tak často, jeho tvář si snad vybaví málo kdo. Když bude mít štěstí. Nešť, na to by raději dnes nespoléhal. Bude se držet plánu, je to dobrý plán.

Jet přes celý den v sedle mu nedělalo potíže, přeci jen musel cestovat pomaleji, než by rád, protože když zaslechl někoho na stezce, pokoušel se mu vyhnout, projít lesem, i když ho to zpomalovalo. Opatrnosti nebylo nazbyt. Večer už byl unavený, rád by se rozhýbal z toho věčného sezení na koni jej zadek bolel a v žaludku mu kručelo, jenže skoro všechno jídlo z tlumoků vyházel, aby zbytečně nezatěžovalo koně nákladem, místo něhož mohl vzít stříbro. A co vzal, to už snědl, v sedle, bez chuti. Všude cítil krev.

Už se bál, že se ztratil. Byla tma, se začínajícím podzimem se snášela čím dál dříve, větve kolem stezky ho šlehaly do očí, musel zpomalit nejenom kvůli tomu, aby si na stezce nesrazil vaz, ale také proto, aby rozpoznal, kdy proti němu kdo jede. Naštěstí se soumrakem lidi na stezce zmizeli. Místní používali své cestičky a kupci se v noci utábořili, nebo chlastali v nějaké osadě. Záviděl jim.

Ostražitost ho neopustila, což bylo jeho štěstí, Nejdříve se mu zdálo, že jsou to zrcadlící se hvězdy na vodní hladině, ale na to bylo to světlo příliš teplé, aby bylo jen studeným odrazem. Pak je uslyšel: šli obezřetně, ale spěšně, to už si byl jistý, že jsou to světla pochodní. Přetáhl si rychle kapuci, nechtěl, aby někdo horkokrevný tasil dříve, než se potká s Nechmatem, ačkoliv věřil tomu, že Nechmat, při své důkladnosti, tu družinu povede. Nebo spíše, při své ostražitosti.

A nemýlil se. Sehrál to věru dobře. Nechmata přesvědčila pečetka, přesně, jak Wartberk řekl. A toho druhého taky, od vidění ho neznal, ale domyslel si, že je to Hornohradský vojda z toho, jak se po něm ostatní muži družiny dívali. Ještě, že Wartberka vyslechl, teď už bude stačit Nechmatovi pověsit na nos předem vymyšlenou skazku a rychle vyřídit celou tu hrátku. Stačí ještě pár hodin udržet nervy na uzdě… Plán je dobrý.

Musí vyjít. Není na něm žádná chyba, kterou by přehlédl.

Cestou na Horní hrad jim vyprávěl o tom, jak se všechno seběhlo. Jak vyjížděl Martinovi z Wartberka v ústrety a našel jen mrtvá těla. Jak učinil, co měl nakázáno v rozkazech pro případ naléhavé potřeby: vzal schránku a jel s ní úprkem za Horní Hrad. Těla tam nechal, spěchal.

„Byli mrtví, co bych tam pomohl. Uherské šípy, to vím najisto, viděl jsem jich nečítaně. Nebo jsem špatně udělal, měl jsem odvést těla na nejbližší hradiště?“

„Takto jsi dobře udělal, Zděchu, schránka je důležitá, ne nadarmo pán z Wartberka kázal ji strážit. Jen co ji bezpečně uložíme, zajedeme pro těla, pokud jich už někdo nenajde,“ uklidňoval ho Nechmat.

„Pane Zděchu, nerač se hněvat, že se ptám,“ osmělil se Dimun, ale ta otázka mu ležela příliš v hlavě, „povídá se, že jsi zrádce, že moravský Čep tě honí, kde může. Jak to s tím stojí?“

„Nezlobím se, každý by se zeptal. Však víš, že dělat špeha v uherském táboře není snadné a kdyby mne Čep chválil, brzo by mi střeva lochtala uherská ostřice. Wartberk mi to uložil a kdo já jsem, abych mu mohl odporovat?“

Dimun pokýval hlavou. To dávalo smysl. Kdopak byli oni, aby mohli odříct zemskému hejtmanovi? Mohl být jen rád, že ten úkol nepadl na něj. A byl.

Když dojeli na Horní Hrad, byl už nejvyšší čas, Zděch vypadal, že dále nedojede. Za bránou se svezl z koně, kterého posluha odvedl do stáje, aby ho vydrhl slámou do sucha, napojil a nakrmil. A to napojení a krmení čekalo i na ně. „Ani slovo o tom, co se stalo,“ řekl ještě před bránou Nechmat a všichni mlčky přikývli. A teď jedli, jen tři: Zděch, Nechmat a Dimun, všechny ostatní z místnosti Nechmat vykázal, „protože se budou probírat věci zemského významu, kterým nemůže naslouchat každý. Bo by jim nerozuměl,“ upřesnil to Nechmat. A Dimun věděl, že s těmi slovy stoupl hodně v očích své posádky.

Pojedli, Nechmat se Zděcha vyptával spíš na věci a poměry z Uher, které Dimun jen mlčky a se zaujetím poslouchal. Uhry, to byl vpravdě jiný svět, pomyslel si. Dobře to Wartberk nastrojil, když k nim takhle poslal špeha. Sice nerozuměl tomu, zda ta Čepova armáda u řeky Moravy skutečně padla, ale pánové tomu jistě porozumí a až to bude dávat k lepšímu na mlýně, všichni budou potichu naslouchat jeho znalostem o zemském dění a cizích krajích, baže budou, protože kdo z nich byl dále, než za Tříroháčem či Sedlecem.

„Nechmate? Co nadělám s tou schránou? Musím se dál pohnat se svým poselstvím. Dobře jsem se najedl, pravda, ale nocovat tu nemohu, to by mi Wartberk neodpustil, i když je…“ nechal slova odplynout do ztracena Zděch.

„Tak je. Tohle by ti neodpustil,“ pokývl hlavou Nechmat. „Jdi za svým určením, jak ti nakázal, schránu předej Dimunovi, on už se postará.“

Dimun překvapením otevřel ústa. Toho by se nenadál, že on bude opatrovat něco, kvůli čemu je takových cirátů. Chtěl protestovat, ale kdy pohledem střelil po Nechmatovi, rozmyslel si to. Jasně z jeho tváře četl, že jak bylo řečeno, tak se i stane.

Zděch vstal a vyndal z vaku schránku, kterou přinesl k Dimunovi. „Straž ji dobře,“ řekl, což Dimun chápal, hltajích schránku očima. Ale to, co Zděch udělal potom, to Dimunovi hned nedošlo. Tedy spíš, proč to udělal. Zděch se mírně předklonil a ublinkl si krvavý zvratek, který dopadl na Dimunovu kazajku.

Dimun překvapeně zdvihl oči na Zděcha, ale než se ho stačil zeptat, co to má znamenat, poklekl před ním Zděch na kolena a rukama se chytil jeho nohavic, hlavou na ně padl, jako by je chtěl začít líbat. Pak padl Zděch hlavou k Dimunovým nohám a Dimunovi stále nedocházelo, čím si vysloužil tolik pokory.

Teprve teď Dimunův zrak spočinul na zakrvaveném tesáku, který v rukou držel Nechmat. V tu chvíli, kdy Zděch Dimunovi předával schránku, stál Zděchovi v zádech.

Schránka vypadla Dimunovi z rukou a třískla sebou o udusanou hliněnou podlahu. To už Dimun odskočil s tesákem připraveným k obraně.

„Uklidni se Dimune. Byl to zrádce,“ řekl Nechmat, otírajíc ostří svého testáku do nohavice.

„Jak to zrádce? Měl pečetku a poslání od hejtmana z Wartberka,“ řekl Dimun. „Jak vím, že nejsi zrádce ty?“ zasakroval.

„Měl hovno, Dimune. On zavraždil Wartberka.“

„Jak to můžeš vědět?“ opáčil Dimun, s tesákem stále ve střehu.

„Snadno. Wartberk mi řekl, že kdyby někoho posílal s touhle pečetkou jako znamením zvláštního poslání, musí být rozlomená. Byla to pojistka… Když ho Zděch zabil, tak ji našel a domyslel se, k čemu je. Jen o té pojistce nevěděl… “

Dimun vykulil oči. „Takže mrtvý Wartberk ti takhle prozradil, kdo ho zavraždil?“

Nechmat přikývl.

„Ale.. a… co teď budeme dělat?“ zatvářil se Dimun nerozhodně.

„My? Nejprve půjdeme ukrýt schránu. Ty ji budeš strážit a já pojedu do Prahy. Mužům opatrně vysvětli, že jsme dopadli zrádce, hejtman Čep jistě všem bude vděčen, nebudou pochybovat o tom, co jim řekneš.“

„Hej? Já ji mám strážit? Zbláznil jsi se? Je příliš důležitá na to, abych ji strážil na tak malém hradišti. Vždyť ji ani nemám, kam dát,“ zaprotestoval Dimun.

„Budeš si muset poradit, Dimune. Na každého alespoň jednou v životě přijde chvíle, kdy se ho Bůh zeptá, jak obstojí ve zkoušce, kterou mu právě nakládá a bude jen na tobě, jak se k odpovědi postavíš.“

„Poradím,“ odpověděl prostě Dimun při pohledu na tělo ležící u jeho nohou. „Jistě, že poradím.“