Příběh strýčka Martina

Verešč ani nemusel otevírat oči, aby poznal nově příchozího. Stačil mu už jen ten zvuk jadrné kletby v téměř nesrozumitelné slovanštině v odpověď na žádost, kterou Verešč neslyšel. Ale uměl si ji domyslet. Hluk, lomoz, řinčení, rána, to moravský zemský hejtman Čep odložil na stůl své zbraně, protože do sněmovního sálu nesměl nikdo ozbrojen. Ne snad kvůli bezpečnosti Boleslavově, jako spíše pro méně ztrátový průběh jednání.Hejtman Čep proklel Turže a jeho rodinu do sedmého kolene, pak ale s bručením stáhl přes rameno štít a hodil jej na stůl. Už už se otáčel ke dveřím, když za ním Turž zavolal, že zákaz se vztahuje i na ostatní zbraně, nejenom na štít.

„Ty zechcane, pražská kryso, já se brodím uherskou krví, prdím do sena a lemtám vodu z bažiny, zatímco ty si tu slopeš z cínových pohárků a mne budeš říkat, že jsem ti nedal všeckeru zbraň, no ni?“ rozčílil se Čep. Turž mlčel. Nebylo potřeba nic dodávat, nebylo potřeba nedůvěřivě Čepa prohlížet, jako musel u některých ostatních, kde si nebyl zcela jist. A zcela jist si jako velitel Boleslavovy ostrahy nemohl být nikdy. Jak se mu při minulém rokování hodilo, že sám měl za zástěnou krátký oštěp, jímž mohl dva vádou posedlé hejtmany přivést k rozumu, jenž jim medovina zastřela…

U Čepa si byl jist. Jestliže štít nosil Čep koženým řemenem připevněný přes záda, sekera bradatice mu visela u opasku tak nepřehlédnutelně, že si snad ani Čep nemohl myslet, že ji zamaskuje. Už proto, že Čepova bradatice byla ta největší, jakou kdo kdy spatřil, musela vážit alespoň dva kameny, možná víc jak půl centéře. Její váha Čepovi nikdy nevadila, říkalo se, že si s ní přikrajuje chleba ba i vousy si s ní umí přistřihnout. Turž tomu věřil.

Upřel oči na bradatici a Čep ten pohled s nelibostí sledoval. „Tomu,“ pravil zachmuřeně směrem ke své bradatici, „bych snad ani neříkal zbraň.“

„Neříkám ničeho, než že mi ji zde položíš na stůl, hejtmane Čepe, protože tady nemusíš prdět do slámy, ani blemtat říční bahno, dostaneš pod prdel fortelní sesli a cínovým pohárem můžeš zahánět žízeň. A právě proto, abys někde nerozvážně nezapoměl, co je ti tak drahé, budeš vědět, že je to u mne.“

Čep, stále zamračen, vytáhl bradatici a jak se tak narovnal v zádech, aby její třísáhové topůrko uvolnil z úvazu na opasku, zastínil celou chodbu, přilbicí s obrovskými volskými rohy se dotýkal stropu. Pak z té výšky pohodil bradatici na stůl, který takovou dardu nevydržel a s praskotem se rozpadl.

„Neuhlídáš vlastní stůl, Turži,“ odfrkl si Čep, ale už bez protestu odhodil na šikmo zhroucenou desku stolu i dva další tesáky, které odepnul od opasku.“ Pak už bez ohlédnutí vstoupil do sálu. Turž neřekl nic, bylo to zbytečné, jednání s Čepem šlo prostě nezvykle hladce.

„Bůh s vámi, česká holoto,“ zahulákal ještě u vchodu Čep, všechny hlavy už byly otočené jen k němu, protože jeho příchod se nedal přeslechnout.

„Čekalo se jen na tebe, Čepe,“ zahalekal dobromyslně brslenský hejtman Čáslav, který to ze svého hradiště od soutoku Brslenky a Žákovky na pomezí česko-moravské hranice měl podobně dlouhou a nepohodlnou cestu, jako Čep.

„Já nesedím v teple, jako ty, Čáslave,“ opáčil Čep. „Musel jsem ještě urovnat uhry, pořád krouží za Moravou,“ ale neříkal to ve zlém, spíš si ho dobíral. Hradecký hejtman Bořej, Čáslavův bratr, natáhl ruku s číší:“Posaď se a přestaň žvanit, Čepe. A buď vítán.“

Čep se svalil do křesla u zdi, to pod jeho vahou nebezpečně zaskřípalo, ošil se, aby si urovnal tlustou koženou kazajku pobitou kovovými plíšky. Nikdy nechodil jen tak v plášti či prošívanici, jako ostatní velmožové, vždy byl v plné zbroji. Jako moravský zemský hejtman by si jistě mohl dovolit kvalitní franskou kroužkovou košili, ačkoliv ta se cenila, jako několik osad či dvorců, jenže Čep nedal na starou slovanskou zbroj dopustit. „Léta mi nosila štěstí, co bych se jí zbavoval. Byl by to holý nevděk,“ říkal židovskému obchodníkovi na veligradském tržišti, když mu ji ten vnucoval se slevou pro jeho lid tak netypickou. Inu, života si uměli cenit, byl-li vlastní a byly to Čepovy moravské voje, jejichž doprovod potřebovali obchodníci jako ochranu před uhry při cestě na nitranské pomezí, o němž si jak čeští, tak uhři mysleli, že jejich zemí jest. A tato rozepře v názorech nepřála obchodu ani životu obchodníků.

„Tak mi alespoň řekněte poslední drby. Cestou jsem zaslechl dost na to, abych věřil, že se Antikrist vrací na zem,“ odříhnul si Čep po doušku piva z korbele.

„Že Wartberka dobili, to víš. Stezku od Loun jsme uzavřeli až po Sedlec, Zábruš, Strachoměř a Chlum. Eger jsme varovali, že toho Boleslav nedopustí, aby vraha ukryli. Hovno z toho, zatím ho nemáme,“ odfrnkul popuzeně zábrušský hejtman Chrost. Jak by ne, spolu s kněžicem Václavem pověřeným správou bílinského hradiště bylo jeho zodpovědností, zda vrah unikne cestou na sever do Saska a té ostudy se strachoval víc, než příchodu Antikrista.

„Když ho nemáš ty, Chroste, ani Straš, pak na sever nešel, to je jisté,“ prohlásil Čep. Věru ani jednomu z nich situaci nezáviděl, Boleslav byl známý svojí prchlivostí a i když Chrost patřil mezi jeho nejzkušenější hejtmany, dokud Wartberkova vraha nenajdou, bude to klást za vinu zejména Chrostovi. A nakonec i Václavovi, že je jeho synem, to u knížete Boleslava nehraje roli, měří každému stejným provazem.

„A na koho vlastně ještě čekáme, když i Čep dorazil? Kde je Boleslav?“ zeptal se doudlebský hejtman Púta netrpělivě, ačkoliv on byl jedním z posledních, kdo dorazil.

„Tvůj kníže tu stojí a naslouchá vašim hlasům, jak od něj čekáte,“ ozvalo se za ním a Púta s sebou trhnul, jak ho Boleslavův hlas překvapil. Boleslav stál ve vchodu, jenže v tom příšeří si jej nikdo nevšiml, přišel krátce po Čepově příchodu, byv služebnictvem upozorněn, že hejtmani se již sešli. Stál a naslouchal, jen chvíli, na to byl příliš netrpělivý, ale i z té chvíle si pro sebe chtěl udělat dojem, jaká je nálada mezi zemskou nobilitou.

Jsou vyděšení. Wartberkova smrt každého nějak zasáhne. Jistě, ne každý ho měl rád, řada z nich ho nenáviděla. Nebyl to Púta, jemuž nechal popravit bratra? Baže, doudlebský hejtman měl důvod Wartberka nenávidět, jenže Klús si provaz zasloužil po právu, když odmítl uposlechnout a dostavit se s hotovostí zastavit bavorského Arnulfa. Pútovi to za zlé neměl, ačkoliv se šeptalo, že sám k tomu bratra naváděl, aby propouštěl drancíře z ostmarky do nitra země. Čerta po tom, o zradě se o každém špitá, je na něm jako na panovníkovi, aby špitání ostřím meče odlišil od pravdy, jak spravedlnost žádá. A Bůh, jistěže.

Čep, je nervozní, protože pro něj většina změn může být jen k horšímu. Wartberka měl rád jak osinu v prdeli, často se zhádali jak koně, občas i servali, jak psi, ale když bylo třeba, šla rivalita polního válečníka s intrikánem jednacích sálů stranou a Wartberk nikdy neváhal uvolnit pro Moravu potřebné peníze na žold i stavbu obranných pozic. A vždy dokázal ze země vyždímat dost, skoro dost i pro Čepa. S novým žateckým hejtmanem se Čep možná nebude tolik vadit, ale také se nedočká té podpory, která rozvrácené Moravě je třeba a je jen příznačné, že obrovské území Moravy má od oněch povodní, jež smetly jádro Bouga, jediného zemského hejtmana. Morava si vytrpěla dost a potřebovala ještě další desetiletí sbírat síly, slabý Wartberkův nástupce jí může jen uškodit. A po Wartberkovi bylo obtížné myslet na jiného nástupce jako silného.

Také Slavnicovi synové měli před Wartberkem respekt. Sice neradi viděli, když neustále strkal nos do východočeských hradišť, která jako by si uvykli považovat za svá, jenže zprávy o situaci v Polsku i Wartberkova zemská správa obchodních tras jim přicházely vhod. Kouřim, Libice, Malín, Chrudim, Hradec, Brslen i Jaroměř, vlastně i jim by nepřišla změna vhod, protože sice na jednu stranu je chránilo příbuzenství s Boleslavem, jehož sestru Střezislavu si Slavnic vzal, jenže na stranu druhou jejich prosperita závisela na rozvoji vztahů se severním sousedem a s Říší. Ani v jednom případě by pro ně nebylo jednoduché manévrovat bez Wartberkovy podpory. Najít rovnováhu mezi osobností dost silnou na to, aby uhrála hru s Říší a dost slabou, aby vyhovovala jejich zájmům bude obtížné. Leda by se tím hejtmanem stal Slavnic. Jistě by chtěl. Dobře, že byl na cestách a i proto je třeba jednat rychle. Ano, Wartberka bylo možné si spíše vážit, než jej milovat, jenže to už byl osud těch nahoře mezi jemu rovnými. Být vážen, nikoliv milován, pomyslel si hořce Boleslav. I na mne budou spíše vzpomínat jako na bratrovraha, než jako na zakladatele skutečného českého státu, který jej vyvedl z chaosu po pádu Bouga.

Boleslav se usadil na své místo, na kamenný stolec českých knížat. Studil, ačkoliv byl vyložen kůží, ale nebylo vyhnutí, v této chvíli právě ten kus kamene, jemně protkávaného zelenými a růžovými nitkami, symbolizoval to, co Boleslav byl: panovník české země pocházející z rodu vyvolených. Bude to jeho rozhodnutí, kdo převezme hůl žateckého hejtmana a povládne nad jednou z nejvýnosnějších českých držav, ale také nad nejčastějším nástupním prostorem saských vojsk. Od koho se bude očekávat, že převezme Wartberkovu síť agentů, špiclů, zvědů, donašečů a informátorů, ale také záškodníků, hrdlořezů, zabijáků a vrahů. Kdo se bude zodpovídat knížeti za to, že ví, co se šustne v zemi České i ve všech zemích ostatních, především pak v Říši. A také Mazovsku, Malopolsku, Slezku, Uhrách, Ostmarce, Danmarce, kdo dohlédne na Nitransko, Kyjevsko a na Pomořansko, Prusko a dále k Baltu, protože také tady je obchod příliš výnosný. A samozřejmě, kdo bude mít na paměti staroslavný věčný Řím, aby biskupství přišlo. A Pasov, než biskupství přijde. Míšeň, protože Míšeň považuje Čechy za svou doménu. Jimramského opata Michaela, protože ten ji ve skutečnosti drží. Je tolik věcí, které musí mít žatecký hejtman na zřeteli. Kdo bude dost silný a ctižádostivý, aby všechno tohle zvládl. A kdo nebude pomýšlet na to, jak jeho, Boleslava, obelstít. Slavnici, víš, že to vylučuje tebe? Víš, i proto spěchám. I proto spěcháš.

Pokynem ruky utišil Boleslav hejtmany, kteří si mezi sebou mezi tím začali bavit, každý o tom, co slyšel.

„Věc, kterou projednáme dnes, je závažná. A chci, abychom se jí věnovali s jasnou hlavou a rozhodli po zralé úvaze, avšak rychle, bez meškání. Protože tahle chvíle je jedna z těch, na které naši nepřátelé čekají.“

Odmlčel se. Samotnému mu prolétly hlavou chmurné vize, co znamenají ta banální slova „nepřátelé čekají“. Na uherské oddíly útočící na Moravu. Na Ottu, který se rozhodl, že příležitost je příliš lákavá, aby se jí nechopil a ještě jednou nevtrhl s hotovostí do země, tentokrát by mohlo stačit vzít franskou a saskou hotovost, tu sežene rychle, než se Češi vytruchlí do sytosti.

Všichni hejtmané zmklki, protože podobné obrazy ubíhaly i v jejich hlavách jako ozvěna těch slov.

„Zemského hejtmana Martina z Wartberka úkladně zavraždili. Ponejprv projednejme jeho nástupce a na něm bude, aby vraždu ztrestal podle zemských obyčejů,“ řekl Boleslav a zase se odmlčel. Tentokráte z důvodu pragmatického, povšiml si, že jeho syn Václav přezdívaný Straš, vstoupil do sálu. To muselo znamenat jediné: host dorazil.

„Martin z Wartberka ve svém posledním narovnání navrhl za zemského hejtmana jmenovat svého syna. Přeje si, abych jeho synovi propůjčil Žatec a stanovil jej českým zemským hejtmanem. A vás se táži, čeho o tom soudíte,“ dořekl Boleslav. Odmlčel se, pro dramatičnost situace, protože nyní se mělo odehrát to, co jej zajímalo nejvíce.

Boleslavovi protivníci vždy soudili, že je impulsivní, prudký, nenávistný a neuvážlivý. Jistě byl, do značné míry, ale uměl všechny tyto své vlastnosti potlačit tak, aby jim dal průchod jen ve chvíli, kdy jich potřeboval. Uměl naslouchat, uměl zvažovat dalekosáhle důsledky svých činů pro zemi, protože toho byl povinen svému lidu svojí službou. Neovládl by zemi takové velikosti, kdyby chytře nemanévroval, kdyby nejenom vraždil bez milosti, ale také velkoryse neodpouštěl tam, kde náklonost potřeboval, čeho jinde mečem trestal. Mnoho jeho protivníků soudilo, že za tuto obezřetnost může spíše Martin z Wartberka a Boleslav je u toho nechával, snažíc se vyvážit užitek z toho, že je podceňován a zároveň dostatečně obáván. Jako kníže z vyvoleného rodu nemusel vůbec o jmenování zemského hejtmana rokovat s ostatními hejtmany. Byla v tom… inu, jistá obezřetnost.

Wartberk se vždy nějak pojistil a kdo ví jak. Kdo ví, jak mu na jeho synovi záleželo. Že měl nějakého se sotva pamatoval Boleslav a i on myslel, že dávno Jindřich padl někde v poli. Kdyby pro něj Wartberk chtěl nějaké privileje či beneficia, dávno je mohl získat. Však Boleslav by jistě našel slušný úřad vilika na menším hradsku, aby se mladík otrkal, protáhl by jej jako pomocnou ruku u kastelána či u purkrabího službou, než by jej postavil do pole u nějakého zkušeného hejtmana. Ani církevní obročí nebylo nedosažitelné.

Tak proč nikdy Wartberk ničeho nežádal? Ze strachu snad, aby Boleslav nezačenichal zradu? Aby nejednal takříkajíc v předstihu v obavě, že jej nějaký rod předstihne, zastíní? Nemůže říct, že by se k tomu nikdy nesnížil, jistě, že pár rodů musel poslat za předky, jenže to byli ti, kteří hájili starý pořádek, které si do služby nevybral, kteří bránili sjednocení Čech. To už by rovnou mohl pomyslet třeba na to, že se zbaví Čepa, jehož vliv na Moravě byl nepřehlédnutelný. Nebo dejme tomu Slavnice, i jeho pozice ve Východních Čechách byla silná. Ale tak už to bylo, potřeboval silné správce pro silnou zemi. Nemohl svěřovat hejtmanskou hůl každému troubovi, co se narodil na hnoji.

Jak se mohl Wartberk pojistit? Jako vždy, když očekával, že něco nepůjde podle plánu, jistě vydal tajné rozkazy. Rozeslal listy, které mají být otevřeny v případě jeho smrti. Takový, jaký dostal on a ve kterém uctivě žádal, aby mohl dále Boleslavovi sloužit jeho syn. Ve kterém navrhoval věci, jež mají být učiněny, když zemře. Kolik takových listů dostali ostatní hejtmani? Jistě všichni dostali. Tu je napomenul, aby opravili hradištní val, tu aby shromažďovali dále peníze na stavbu mostku či hatí. Komu nakázal, co se má učinit, pokud by jeho syn nebyl jmenován hejtmanem Žatce?

Bylo třeba jednat rázně, ale obezřetně.

„Boleslave, copak Martin měl syna,“ zeptal se jako první překvapený Čep. „Kdy ho, u svantovíta, stihnul, copak měl písařku?“ zasmál se svému vlastnímu vtipu a odplivl si, když si uvědomil, čí jméno vzal do úst.

Boleslav se pousmál a odvolání se na pohanského Boha přešel bez poznámky: „Ty, Čepe, bys to měl vědět nejlépe, že měl. Slouží ve tvém vojsku.“

Někdo se hlasitě a kdákavě zasmál, Boleslav si toho nevšímal, podle toho kdákání by to odhadoval na Pútu, ale i ostatní se tvářili rozpačitě, překvapeně. Nejvíce pak Čep.

„Cože? Že na Moravě? Do psí mateři, kde? Tam žádný Wartberk není.“

„Jistě, že je. Jen jsi to možná nevěděl. Jmenuje se Jindřich z Ronu,“ ušklíbl se Boleslav, ale v duši ho hřálo, že ani Čep to netušil.

Hejtman Čep se zaklonil, zrak upřel někam mezi vazbu trámoví sálu a pak pomalu zavrtěl hlavou: „To mna teda Zoltán poser. Kadaj mi ale takú veš nasadili do kože? Nevzpomínám si ani na Jindřicha z Ronu,“ upadl do mluvy, s jakou mluvil se svými vojáky.

„Hej, Čepe, znášá vůbec svý vojáky,“ ozval se plzenecký hejtman Bodaj se smíchem.

„To bych se duší mohl zaklínat, že znám svých chlapov po setníky, ale šak to víš, mám jich víc, jak ty na a rychleji mi zhebají,“ odseknul Čep s přesvědčením.

„Byl to pěšák z tvého průzkumného oddílu,“ vstoupil rychle do počínající hádky Boleslav. Čep jen beze slova odfrknul, aby dal najevo, že průzkumníka, kteří za války hynou jak komáři, těžko může znát.

„Chceš tím Boleslave říct, že zkušeností z vojska ani správy nemá?“ přeptal se hradecký Bořej.

„Neřekl jsem, že nemá.“

„Jestli nevelel, pak nemá!“

Boleslav mlčel což se dalo vyložit jako souhlas i nesouhlas. Takže Bořej bude proti. Čekal to. Když tu nebyl otec, jeho ústy mluvil rod.

„Co ty víš, Bořeji? Být v průzkumu není hana, sám jsem za mlada v průzkumu stával, hovno se bez něj vojsko pohne,“ vyletěl z křesla hydčický hejtman Ludvěk.

„Co je nám po tom, že jsi taky průzkumničil,“ opáčil Bořej.

„Co je nám po tom, taky si tolik nehrneš pod sebe, Ludvěku,“ přisadil si miletínský Moltyš směrem k Bořejovi, však byl jeho nejbližší soused mimo rod a nevycházel s ním zrovna nejlépe.

„Drž hubu, Moltyši, na ty tvoje zkazky tu nikdo není zvědavý,“ utrhl se Bořej. Boleslav se v duchu nesouhlasil. On by na ty skazky byl zvědavý, věděl o nich mnohé. Od Wartberka i od jiných. Nepřehlížel. Jen se mu dosud nehodilo zasáhnout. Však za ty peníze Bořej dobře východ opevnil a spravoval.

Do hádky se vložil další hlas, jeden z těch, které doposud nezazněly. „Nechte toho oba, na vaše dohady není času,“ zaduněl zvučný hlas pšovského hejtmana Gora. Poslechli ho, vojenský velitel horního polabí táhnoucího se od Pšova, přes Vokáč a Litoměřice, byl mezi hejtmany vážený.

„Jestli to chápu dobře, bojíme se, že syn velikého otce bude bez zkušeností, že neunese, co si od něj země žádá,“ prohlásil Gora do již ztichlého sálu.

Dvanáctero hejtmanů českých a jeden hejtman moravský přikývli, jako jeden muž. Verešč, stojíce v rohu s očima zavřenýma, skoro proti svojí vůli přikývl také, ačkoliv jeho názor zřejmě nikoho nezajímal.

Boleslav pootočil hlavu, aby se ujistil, že jeho syn zachytí znamení a jemně pokynul.

Ta chvíle přišla.

Poznámka: další díl vyjde v pondělí 17.11. ve 23:00.