Příběh strýčka Martina

Do sálu vstoupil mladík věkem sotva dvacetiletý, ale urostlý, vytáhlý a svalnatý. Delší vlasy světlé, plavé, místy možná až překvapivě šedivé ho dělaly starším. Splývaly mu zpod přilbice normanky, té levnější, kuté ze dvou do sebe stočených plátů. Ani nánosník nedokázal zakrýt hlubokou jizvu táhnoucí se přes celou pravou tvář.

Kazajka z tuhé kůže pobitá kovovými plíšky byla čistá, upravená. Na rozdíl od většiny přítomných velmožů neměl kroužkovou košili ani šupinovou zbroj, ta první byla obrovsky drahá a ta druhá zase obtížní na pohyb a neustále cinkající. Kovové plíšky, mezi nimiž byl malý odstup, nedoléhaly přesně na sebe, nechránily tak dobře proti bodnutí, ale takto vyrobená ochrana byla lehčí a mimo jiné i tišší.

Namísto tradiční suknice měl po saském způsobu tmavě šedé nohavice chránící nohy až po půli lýtek, kde na ně navazovaly vysoké kožené škorně, nikoliv jen sandály z tvrdší usně. Byl, jak se slušelo na rokování, beze zbraně.

A měl pichlavé modré oči, které bylo těžké si splést.

Krok za ním, ačkoliv by to mělo být opačně, stál jiný mladík, o něco menší, o něco rozložitější v ramenou, toho poznali všichni ihned: kněžic Václav řečený Straš, prvorozený Boleslavův syn a Boh dá i jeho dědic.

Straš si tu chvíli vychutnával. Několik vteřin nechal všechny ohromeně mlčet, než postoupil o dva kroky, postavil se vedle onoho nově příchozího a do ztichlého sálu nahlas prohlásil:

„Pánové, darmo bychom rokovali o někom, když by ho tu nebylo. Toto je Jindřich z Ronu, syn Martina z Wartberka.“

„U Peruna,“ zaklel do ticha moravský hejtman Čep, prudce vstal a vytřeštil oči. Slavníci Bořej s Čáslavem otočili hlavu a překvapeně se dívali na Čepa, protože nově příchozí jim narozdíl od Čepa nic neříkal. Neznámá tvář.

„Ty jsi přeci Jindřich zvaný Liška, do psí mateři, jaký Wartberkův syn,“ doplnil Čep, spíš pro sebe a pro toho druhého.

Mladík si sundal přilbici, spíš z rozpaků, že je jediný, kdo ji má na hlavě, u vchodu ji po něm nikdo nevyžadoval a nebyl si jistý, jaká je zvyklost.

„Čepe, kdo je Liška, co to třepeš?“ zeptal se Bořej.

„Hejtmane Čepe, máte i nemáte pravdu,“ odpověděl najednou na obě otázky mladík, s pohledem upřeným na Čepa. „Jmenuji se Jindřich a z dědictví po matce jsem získal dvorec na Ronu. Je ale také pravda, že mi říkají Liška, protože nejsem v tvojí armádě jediným Jindřichem.“

„To, kurva, nejsi,“ odsouhlasil Čep. „A taky proto, že jsi jak liška. Prosmýkneš se nad řekou za kuropění, uherské kuře zakousneš a ještě si všimneš, kde bažantice má hnízdo, je tak?“

„Čepe? O čem to mluvíte?“ zeptal se dotčeně hydčický hejtman Ludvěk a vypadalo to, že není jediný, kdo je zmaten. Boleslav ani Václav neříkali nic a tak Čep spustil: „Jistě, že ho znám. Jindřich je ve vojsku řečený Liška. Vloni jsem jej pasoval na velitele průzkumu u armády Dunaj. Vedl si zatraceně dobře.“

Odmlčel se a všichni ostatní s ním. Všichni věděli, co to znamená. Dunajská armáda operovala podél řeky Dunaje na nejexponovanějších místech bitevní vřavy a velet jejímu průzkumu znamenalo být v dennodením styku se všemi nepřáteli, od uhrů, přes nitrance, někdy až po pečeněžské i bulharské posádky a samozřejmě na ostmarku. Velet průzkumnému oddílu armády Dunaj znamenalo mít zodpovědnost za půl sta mužů a půl tisíce vojska a za to, že hejtman Čep se vždy, správně a včas dozví, kam se nepřátelské voje pohnuly.

„Ale že je to Wartberkův syn, tož to jsem netušil,“ pokračoval hejtman Čep, když si urovnal myšlenky v hlavě. „Proč jsi nic neřekl?“

„Mám se, pane hejtmane, ohánět svým původem? Přát si privilegia a úlevy jen pro to, kdo je můj otec? A kdo je vlastně můj otec? Kým byl? Nebyl by nic. Wartrberk je dvorec, na který nikdo z vás nepáchne po celý rok, protože stojí na severu v horách, malý a nevýznamný. Kdyby si můj otec nevysloužil tvrdou prací a pílí u knížete hejtmanskou hůl a hradiště, nebyl by ničeho. Na co se mám odvolávat? Na to, že můj otec byl prospěšný? Nebude lepší, když já budu knížeti prospěšný také?“

Ticho nechal Boleslav panovat čtyři údery srdce, než poznamenal tiše a téměř výhružně „To jsou moudrá slova.“

Oči všech se bez hlesu stočily ke kamennému stolic, na němž seděl Boleslav, všichni překvapení, jak málo stačilo, aby na knížecí přítomnost zapomněli a jak rychle se jim opět připomněla.

„Být prospěšný knížeži je povinností vaší, jako mojí je být prospěšný zemi. Dobře jsi to řekl, Jindřichu, pane z ronovského dvorce. Být prospěšný, to je něco, co by nás v této místnosti mělo spojovat. Myslet na blaho země. Na to, že sami nejsme ničím, nežli maličkými součástmi božího ustrojení, jak by řekl opat Michael, kdybychom mu dopřáli, aby naší sešlosti naslouchal. Řekni Jindřichu svému knížeti a zemským pánům, proč zrovna tobě bychom měli svěřit Žatec a s ním hejtmanskou hůl, protože to jsou slova, která padají na váhu. Ne jména, jen slova, která naplníme skutky.“

Jindřich z Ronu se uklonil pochýlením hlavy směrem k Boleslavovi: „Kníže Boleslave, jak říkáš. Když jsem byl mlád, byl jsem z divokých vajec, jen co je pravda. Když zemřela moje matka, otec soudil, že nejlépe se zklidním v armádě, protože jednou bude třeba, abych převzal jeho dílo. A tak se stalo. Škola u hejtmana Čepa byla tvrdá, ale dobrá. Prospěšná. Nikdo není tvrdší, prohnanější a nelítostnější, než hejtman Čep, však proto s pár muži čelí uherským vpádům tak dobře…“

Z místa, kde seděl hejtman Čep se ozvalo samolibé zachrochtání.

„Smrt mého otce je pro zemi velká ztráta. Všichni víme, že v jeho rukách se soustředily nitky všech informací, které vám, pane Boleslave, umožňovaly správně se rozhodnout. Vám, hejtmanům, umožňovaly dobře manévrovat. A nám všem přinášely peníze na tažení. Smrt přišla nevhod, ale smrt mezi přáteli nehodí vhod.“

„Ale v našem rodě se traduje jedno. Duše mého předka mne provází, abych jej nezahambil, když převezmu jeho dílo. A tak se i stane. Cokoliv budu dělat, učiním, jako by můj otec učinil. A to je to, proč vás všechny můj otec žádal, aby jste souhlasili s mým jmenováním. Protože tak, jako můj děd mému otci, tak můj otec mně bude stát v myšlenkách i činech, aby země Česká vzkvétala.“

Jindřich se znovu odmlčel, aby polknul slinu do vyschlého hrdla. Všichni mlčeli a nespouštěli z něj pohled, i když to vypadalo, že Bořej chce něco poznamenat. Jindřich mu nedal šanci a pokračoval pevným hlasem, posunem ruky Bořeje tišíc.

„Můj kníže Boleslave, hejtmanové zemští, tady je, co učiním, když převezmu hůl mého otce. Ponejprv potrestám jeho vrahy, protože vím, kdo tak učnil a nebudu mít spočinutí, dokavad zrádce Zděcha neztrestám. Tím také odčiním, co bylo hejtmanovi Čepovi za příkoří způsobeno.“

Z křesla hejtmana Čepa dolehlo zasakrování a ostatní hejtmani se zdvíhali z křesel v udiveném výkřiku. Jindřich jich utišil znovu pokynem ruky, všichni se posadili a utišili tak samozřejmě…

„Uherské nebezpečí je cítit. Musíme dodržet, co jsme přislíbili Ottovi, k tomu budeme potřebovat posílit jih Čech a Moravu. Více vojáků i hradišť bude potřebovat jak plzenecký Bodaj, tak hydčický Ludvěk, doudlebský Půta a chýnovský Vůjtek, tak Čep na Moravě. Bude třeba více pracovat na reorganizaci moravských hradišť, založit nová tam, kde voda nemůže zopakovat škody, jichž napáchala. Snadno slibovat, vím, že bez peněz ničeho z toho nebude. Stále mám plány mého otce. Rozšíříme obchod směrem k Baltu a Rus, více surovin, více otroků. A více obchodníků a více příjmů z trhu i cel. A na jejich ochranu budou potřeba další vojska. Další příležitosti pro vaše syny. Bořeji, Moltyši, přes vás půjdou obchodní trasy, budete schopni ochránit obchodníky?“

Bořej přikývnul rychleji. Spíše než aby přemýšlel, kolik mužů má, přemýšlel o tom, kolik nové obchody přinesou, dobře věděl, že zemská stezka na Hradec a dále ze země přes Jaroměř přinese bohatý obchod se Slezskem a nakonec i Baltem, už tak poodří a povislí tvořilo zajímavou část příjmů. Bylo tu kde brát suroviny, kde obchodovat a nakonec také, kde lovit otroky.

Moltyš přemýšlel šířeji. Kolik hradišť bude potřeba postavit, kolika vojskem je obsadit, kolik toho bude stát, než přikývl. Bude to pár let trvat, ale bude to proveditelné.

„Máme toho mnoho před sebou a nepřátelům musíme mnoho ukázat. Nad ránem do země přibyli špehové z Říše, protože šeptanda o smrti mého otce dosáhla až do Sas. Bylo třeba Řiši sdělit, že jejich zájem o zdraví družiny knížete Boleslava chápeme, ale neshledáváme jej vhodným. Pokusil jsem se to kancléři Brunovi i panu Terkeltovi sdělit šetrně tak, že jsem zpět do Říše odeslal mrtvá těla špehů spolu s přáním pokoje.“

„A když jsme u těch mrtvých, hlavu Zděcha odešleme do uher Fajšovi v koši s ledem, hned jak se pohledem na ni potěší hejtman Čep. Věřím, že ta trocha ledu česko – uherským vztahům prospěje. Protože uherské kladivo narazí na českou kovadlinu, jestli si myslí, že Morava a Nitransko je uherská!“ rozohnil se Jindřich a Čep souhlasně přizvukoval.

„Jestli nevěříte tomu, že by tyto věci pro vás mohl vykonat můj otec, nevěřte jich ani mně. Ale jestli věříte, že služba mého otce byla pro zemi prospěšná, budu i já prospěšen zemi.“

Jindřich se uklonil znovu, opět jen pochýlením hlavy, jako rovný s rovnými. Stejná hrdost, jako jeho otec. Stejná přezíravost. Stejné sebevědomí a šarm. Stejné… stejný.

„Hejtmanové zemští, čas kvapí. Slyšeli jste, co Jindřich z Ronu řekl. Službu jeho otce znáte. Více slov nám není třeba. Chci vyslechnout váš hlas včetně hlasu svého syna,“ prohlásil Boleslav, povstávaje ze svého trůnu.

„Kněžici Václave řečený Straši, správče bílinský, souhlasíš s udělením žateckého hejtmanství a úřadu k němu přináležejícího Jindřichovi z Ronu, synovi Martina z Wartberka?“

Václav stál vedle Jindřicha, ale uklonil se směrem k otci, hluboko, do půli pasu, jak synovská poslušnost žádala. „Ano, kníže Boleslave, souhlasím.“

Boleslav si jej ne nadarmo vybral jako prvního. Celé rozesazení bylo záměrné, už předem tušil či věděl, kdo souhlasit bude a kdo nebude. Potřeboval, aby souhlas byl pokud možno jednoznačný, aby vše proběhlo hladce a toho mohl dosáhnout obratnou manipulací, kdy nejdříve nechá hlasovat ty souhlasící, ostatní se přikloní na převažující stranu, protože je snazší souhlasit s většinou a ještě snazší je souhlasit, než nesouhlasit. Neptá se vlastně na názor. Ptá se na souhlas. Slavnicovi synové, u kterých počítal s nesouhlasem, nic neřeknou, když už bude rozhodnuto.

„Perkelte, hejtmane pražský, jaké je tvoje rozhodnutí?“
„Souhlasím, kníže Boleslave,“ odpověděl Perkelt, hejtman pražské hradské soustavy, který byl s Wartberkem vždy za dobře.

„Chroste, hejtmane Zábruši, jaká je tvoje volba?“
Chrost vstal z křesla, uklonil se a prohlásil, jak Boleslav čekal: „Boleslave, slíbil jsem Martinovi, že jeho syna podpořím. Taková je i moje volba.“

„Tiro, hejtmane boleslavský, jak se ty rozhodneš?“

Hejtman boleslavské domény vstal a s úklonou řekl jasně a zvučně „Martina z Wartberku jsem podporoval, budu i jeho syna. Tak volím a tak budu přísahat.“

„Goro, hejtmane pšovský, jak volíš ty?“

„Po tom, co vím a co jsem slyšel, souhlasím se jmenováním Jindřicha žateckým hejtmanem“, řekl Gora. Povstal, ale neuklonil se. Byl prvním nerozhodnutým, prvním, kým si nebyl Boleslav jist. Gora byl pevný, tvrdý, ale spravedlivý. Pokud on dá šanci, pohne to mnoho nerozhodnutých. A to, ačkoliv ve své řeči jasně řekl, že chápe, že jde o Boleslavovo jmenování, nikoliv jejich volbu. Možná lépe tak, ať si nezvykají.

„Sedbore, hejtmane Sedlece, jaký je tvůj hlas?“

„Souhlasím,“ řekl prostě málomluvný sedlecký hejtman, dávný Wartberkův přítel. Ani o jeho hlasu neměl Boleslav pochybnosti.

„Bodaji, hejtmane plzenecký, jaké je tvoje slovo?“

Bodaj měl před Wartberkem respekt, ačkoliv konflikty s ním neměl, spíše mu byl za mnohé vděčen, přesto jeho hlas bylo možné považovat za nerozhodnutý: „Ať je žateckým hejtmanem jeho syn,“ řekl jen krátce.

„Ludvěku, hejtmane hydčický, a ty?“
„Souhlasím,“ prohlásil a i jeho Boleslav považoval za Wartberkův hlas.

„Hrute, hejtmane vraclavský?“
„Věřím tobě, Boleslave. Ty jsi věřil Wartberkovi. Chci tedy věřit i jeho synovi. Ať je hejtmanem Žatce,“ zaduněl basem vraclavský hejtman.

„Bořeji, hejtmane hradecký, jaký je tvůj hlas?“

Bořej povstal a uklonil se spíše roztržitě. Uvědomoval si ošemetnost situace. Uvědomoval si, že dost dobře nemá možnost nesouhlasit, když zbývaly poslední tři hlasy. Moravský Čep bude spíše pro, bylo vidět, že Jindřich mu byl po chuti, však tomu prosťáčkovi stačilo slíbit pár mužů do vojska a nechal se pohoupat jak osel na ohlávce. A hlas miletínského hejtmana Moltyše bude jistě souhlasit s Wartberkovou volbou. Byl by jediný, kdo by byl proti. Jenže když dá svůj hlas volbě, otec jej nepochválí. Spíš bude zuřit. Žatec chtěl pro někoho z rodu, dost možná pro sebe, však za Žatec by se vzdal Kuřimi pro někoho ze synů.

„Myslím, Boleslave, že bychom měli s tak vážnou věcí počkat a více ji zvážit.“

„Nemluv nesmysly, Bořeji, na co budeme čekat? Když se neuradíme teď, darmo další voda v řece uteče,“ vypěnil překvapivě pšovský Gora, aniž by vzal v potaz, že Bořej oslovil Boleslava. Boleslav to pominul. Hodilo se mu, když nemusel na toto odpovídat.

„Můj otec Slavnic by k tomu jistě měl pár slov,“ odseknul Bořej, ale Gora byl v ráži: „Bez otce se ani nevyděláš, holobrade? S takovou pořád bude v rodě slávy nic,“ odseknul Gora, narážejíc na rozšířenou pomluvu o Slavnicově jméně.

„Nechte toho,“ zasáhl tentokráte Boleslav, když viděl, jak se Bořejovi hrne do tváře krev. „A ty Bořeji, jestli nemůžeš mluvit svým jménem a musíš čekat na otce, ponecháme tvou volbu, než se vrátí,“ dodal bezbarvým hlasem, aby to rozdmíchaný Bořej nemohl vzít jako útok, ale zároveň aby jej to ještě popíchlo.

Bořej se nadechl. „Jsem pro,“ řekl krátce.

Boleslav kývl hlavou. Největší problém byl z krku. Pro tuto chvíli. Teď si jej ještě pojistit.

„Čáslave, hejtmane brslenský, jak volíš ty?“ zeptal se.

Čáslav překvapením zdvihnul hlavu. Titulárně nebyl zemským hejtmanem, Brslen bylo mladé hradiště a sice dobře položené, ale zdaleka netvořilo pilíř obrany země. Za jeho rod vždy mluvil jeho starší bratr a otec, kteří byli zemskými hejtmany a na jedněch z nejdůležitějších zemských hradištích. On ne. To, že byl pozván, bral jako doprovod svého bratra, do počtu. Nyní, když jej Boleslav oslovil, když jej vyzdvihnul na roveň ostatním, když ocenil jeho práci… inu, potěšilo jej to, proč to zastírat.

Povstal a uklonil se: „I já souhlasím, pane Boleslave.“

Boleslavova lest vyšla. Slavnic nemohl nic namítnout, místo něj se rokování účastnili dva jeho synové a oba souhlasili. Boleslav se v duchu usmál.

„Moltyši, hejtmane miletínský, jaký je tvůj hlas?“
„Souhlasím s jmenováním Jindřicha z Ronu,“ řekl Moltyš.

Všechny hlavy se otočily k poslední osobě.

„Čepe, hejtmane Moravy, jsi pro jmenování Jinřicha z Ronu žateckým hejtmanem?“ zeptal se slavnostním hlasem Boleslav.

Čep vstal, zbroj na něm zachřestila, jako by upozorňovala, že se chřestýš připravuje k útoku, ale Čepův hlas byl zjihlí: „Baže, kurva, souhlasím. Vždyť je to taky můj kluk,“ prohlásil a polovina hejtmanů se začal smát.

„Všichni mi svorně radíte, abych přijal vůli mého přítele a věrného služebníka Martina z Wartberka a abych jmenoval jeho syna hejtmanem žateckým. A protože jde o naši vůli společnou, přineste meč.“

Byl to Turž, velitel jeho stráže, kdo se nehlučně zhmotnil vedle něj a podával Boleslavovi meč. Boleslav jej převzal.

„Jindřichu z Ronu, přistup a poklekni,“ přikázal a Jindřich před něj přistoupil a poklekl.

„Jindřichu z Ronu, přijmi ode mne meč tak, jako já přijímám tvé služby. A ochraňuj jím zemi a svého knížete ve jménu Hospodina.“

Jindřich zdvihl ruce nad hlavu a nechal si do nich vložit meč, pak potvrdil: „Tak se i stane!“

„Povstaň, hejtmane zemský,“ zavelel Boleslav a Jindřich z Ronu povstal s mečem svého otce v rukách.

„Takhle jsem jmenoval tvého otce, víš to?“ zeptal se jej s úsměvem Boleslav. Ale v duchu se neusmíval vůbec. Pamatoval si ten den. Pamatoval si, co se stalo a do konce života si to bude pamatovat. Zdalipak? Ne, to není možné… Ten slib… Ten je Wartberkovou smrtí pryč. Jistě, že je.

„Vím, kníže Boleslave. Jistě, že vím, co jste tehdy ujednali,“ odpověděl Jindřich z Ronu, žatecký hejtman, pán nad sítí vyzvědačů, špiclů a vrahů, ten, kdo se měl po knížeti stát druhým nejmocnějším mužem země, má-li země přežít.

Poznámka: Další díl vyjde 25.11. ve 23:00