Příběh strýčka Martina

Jezdec se přiblížil. Eyck už jasně rozpoznával červený kabátec v ceně osady, přilbici kovanou po cordobském způsobu z jednoho kusu plechu v ceně většího dvorce, viděli koně černého jako uhel, který se nedal koupit ani za království, musel se vybojovat nad Húny a ti se s takovými koňmi zaživa neloučili. Viděli praporec, zlatavou látku, na níž bylo něco, co nejdříve Eyck nerozpoznával, než mu závan větru přinesl znak černého kotle na praporci. A pak už Eyck rozpoznával tři břevna vetkaná stříbrnou nití do červeného kabátce a věděl, že se nemýlil. Pokračuj ve čtení

„Od těch dob se stále válčilo až do 14. roku vlády krále ( do r. 950) a potom se stal Boleslav králi Ottovi věrným a prospěšným služebníkem,“ zapsal o těch událostech lakonicky v desátém století saský kronikář Widukind. Události samy bývají méně lakonické a více, jak to říci… zvratůplné? Pokračuj ve čtení

Ráno jsem se probudila, jak ze zlého snu. Jako by se včera nic nestalo. Jako bych se nesetkala s kardinálem inkvizice, jako by mne Devítka nepověřila pátráním po něčem, o čem nikdo nevěděl, jak to vypadá, natož kde to je. Jako bych neletěla přes celý kontinent do nejjižnější výspy Evropy a jako bych neplatila bezednou platební kartou. Pokračuj ve čtení

Zvuk probouzející se země vybízel k jitřním modlitbám. Půda byla studená, nad řekou se válely cáry ranní mlhy a vzduch svou břitkostí řezal plíce. Příhodná chvíle, příhodný okamžik uklidnit svou duši i hlavu před nadcházejícím dnem modlitbou na počest Kosmy. A Damián nebudiž opomenut. Pokračuj ve čtení