Příběh strýčka Martina

Tesaria de Vero, velmistryně Devítky, mne nechala vydechnout. Prohlížela jsem si svůj výtvor na obrázku, pak tu samotnou skálu. Nakonec mi to nedalo a zeptala jsem se. Pokračuj ve čtení

Kus tmavé žuly přede mnou neprojevoval o Tesina ponaučení žádný zájem. Byl takový, jaký bych očekávala. Hranatý, tvrdý, nedůtklivý. Tes k němu přistoupila, dotkla se ho rukou, přejížděla po něm rukou a já jsem fascinovaně přihlížela. Očekávala jsem, že se každým okamžikem začnou Tesiny ruce hlouběji nořit do kamene, proměňovat ho, přetvářet. Ale nic z toho se nestalo. Pokračuj ve čtení

Procházela jsem sálem o rozměrech fotbalového stadionu a zírala jsem. Kde se tu všichni ti lidé vzali? A co tu dělají? Seděli u stolů, před obrazovkami, klávesnicemi počítačů a telefony, většina z nich psala něco na klávesnici nebo někam telefonovala a jenom díky tomu, jak byl ten obrovský otevřený prostor rozlámaný zástěnami, květinami a něčím, co vypadalo jako umělá skála s vodopádem, byl ten ruch snesitelný. Pokračuj ve čtení

Cpala jsem do sebe zbytek švestkového koláče s drobeninou a jestli jsem si někdy říkala, že bych mohla zase chvilku držet závislost na švestkových koláčích na uzdě, dneska jsem v tom měla jasno: nejdříve od zítřka. Švestkový koláč tety Tes je něco, co soudný člověk nemůže minout. Snídaně se nám trochu protáhla, nejdříve jsem rozespale dobloudila do velké světnice, Tes mne naštěstí doprovodila. Velký hrnek kávy po tetině způsobu mi trochu odkalil zrak a soustředil myšlenky. Nesnáším hnusné sny. Pokračuj ve čtení