Příběh strýčka Martina

Martin z Vartberka, posel knížete Boleslava, přední z velmožů České země, pozdvihl číši, jako by s ní připíjel a hlasem pevným, zvučným, tvrdým jako skála, začal přenášet králi králů, imperátorovi Říše, české podmínky: Pokračuj ve čtení

Otto, primus ex Teutonicis imperator, byl i postavou majestátní muž. Rozložitá ramena, Husté vlasy barvy písku z řečiště Sály, pichlavé šedé oči doprovázené masivním obočím. Jen vysoký byl průměrně, když ale stál, tak zpříma – a o to vypadal vyšší. Dalo by se říci, že na svou dobu byl pohledný muž, kdyby u světské hlavy poloviny křesťanského světa mělo něco tak prostého jako krása smysl. Pokračuj ve čtení

Otto, král králů, pán východofrancké říše, vévoda saský, se pohodlně rozvalil na svém trůně. S gustem si natáhl nohy, pravičkou si podepřel bradu a hlavu zaklonil, aby v případě, že ho slova poslova budou nudit, mohl sledovat mouchy poletující pod plachtou stanu, kteréžto budou nepochybně zajímavější a ku rozjímání hodnější. Pokračuj ve čtení

Pacem tecum, prohlásil hrubou latinou s neskrývanou německou výslovností komoří Maxmilián ze Schweringenu. Ani se nenamáhal, aby mu bylo rozumět. O slova nešlo. Šlo o formu. Tu Maxmilián zdůraznil tím, že se rukou v kožené rukavici opíral o jílec meče zavěšeného u pasu. Na znak patřičné náklonnosti k osobě, již zdravil. A jejíž vojáci mu předevčírem vykopli zub. Pokračuj ve čtení

„Nemá smysl tě tu teď trápit,“ řekla teta Tes. „Další ponaučení o protonanci si necháme na příště. Myslím, že teď to budeš muset … obě to budeme muset … nějak strávit.“ Pokračuj ve čtení