Příběh strýčka Martina

Verešč stál ve stínu sloupoví sněmovního sálu na Pražském hradě, opíral se o stěnu, měl přivřené oči a vypadal, jako by podřimoval. Čekal. Hejtmani se teprve scházeli, v místnosti chyběl i kníže Boleslav. Do místnosti ještě na poslední chvíli vběhl číšník se sklepníkem, do rohu postavili na trojnožku soudek s něčím, dost možná s chmelným kvasem, protože při rokování vyprahne. A vína by byla škoda, to dělá těžkou hlavu. Pivo osvěží, zažene chmury, ale úsudek nezastře. Až vejde Boleslav a rokování začne, budou muset všichni sloužící pryč. Zůstanou jen hejtmani země. A Verešč. Pokračuj ve čtení

Hejtman Kouna heknul, když odsouval těžkou truhlu umístěnou za postelí ve svojí světnici, ale kněz Wicht se ani nenatáhl, aby mu pomohl. Další zvuk vláčení kovem pobité truhly po prknech podlahy a Kouna se narovnal. V ruce držel menší truhlučku, bronzovou. A ozdob prostou. Otevřel ji, vyjmul z ní zapečetěný list pergamenu a prsty i pohledem překontroloval vosk slepující růžky dokumentu. Wicht se podivil, toť se vím, pouze v duchu, protože hejtman Kouna neměl rád, když někdo strkal nos do věcí, po nichž mu nebyl ani oslí prd. Zpečetění rohů listin se používalo zřídka. I v církvi svaté. Pokračuj ve čtení

Po žebříku sjel Verešč, aniž by se dotýkal nohama příček, vlastně jen seskočil a úprkem pádil přes ztichlé nádvoří ke dřevěným stavením na akropoli. Dům hejtmana Kouny byl přímo naproti vnitřnímu valu, hned vedle kostela, jak se na velmože slušelo. Verešč proběhl dveřmi jak divoká voda a teprve na ty druhé, vedoucí do ložnice, začal hlasitě bušit. Pokračuj ve čtení