Příběh strýčka Martina

Poklekl na jedno koleno. Rotunda svatého Víta byla zšeřelá, dvě svíce na oltáři ji osvětlovaly jen z pola. A ztichlá, žalmy byly dozpívány. Bylo už pozdě po západu slunce, completorium bylo dávno odslouženo, Pražský hrad ulehal ke spánku. A že to byl notně rušný den.
Překřižoval se a podíval se směrem k oltáři. Ke kříži. Na Spasitele. Pak poklekl i na druhé koleno, na studenou dlažbu. Před ním už byla hlína čerstvého rovu, kameníci přijdou až zítra, aby podlahu zacelili a jen pamětní deska vsazená do zdi aby lidem připomínala, že zde leží zemský hejtman a jemu budiž věčná sláva. Aby všichni, kdo vstoupí do chrámu, museli přejít přes něj.

Chtěl mít chvíli jen pro ně dva. Ne jen se rozloučit. Poprosit o poslední rady, o napomenutí na cestu. Vyrůstal s ním. Když nemohl být se svým otcem, byl s Wartberkem. Spali na hlíně, sněhu, slámě i v palácových postelích, jak bylo třeba. Jako ocásek jezdil za hejtmanem z Wartberka, jen co se udržel sám na koni dost dlouho v sedle, aby nebyl na obtíž. Když se ptal svého otce, proč nemůže být s ním, Boleslav říkával: „Musíš se naučit vládnout. A musíš vidět více druhů vlády. Martin vládne jinak, než já.“

„Jak, jinak, otče?“ ptal se překvapeně. „Já jsem kníže z milosti Boží. Wartberk je hejtman z milosti mojí. Vypadá to jako jemný rozdíl. Ale je převeliký. Sám poznáš,“ odpověděl mu otec a on se vždy bál, že toho rozdílu nepozná. Skutečně, co nařídil jeden jak druhý, bylo vykonáno.

Pak, o mnoho let později, o tom hovořil u ohně s Wartberkem. Bylo po bitvě, rozsekaná saská švadrona ležela v údolí a pomalu smrádla, oni se opíjeli čerstvým rýnským vínem, norimberskou slaninou a pfortheimskou klobásou z fasuňku těch, kteří už ho nepotřebovali. Jak volal Wartberk, když proviantní vozy trénu našli: Ponejprv jsme si dali to slabší z Říše, teď snad ochutnáme z lepšího soudečku.

„To máš tak, Straši. Tvůj otec přikazuje. Já přemlouvám. Se mnou se lidé dohadují. Jeho poslouchají. A víš proč? Protože vůči mému rozhodnutí se vždy mohou odvolat ke knížeti. Ale rozhodnutí tvého otce je už konečné na tomto světě. On řekne, jaká je zemská spravedlnost a pak už není odvolání.“

„A má to tak být? Vždyť tebe každý poslechne,“ chtěl tehdy vědět. „Má,“ přikývl Wartberk. „Poslechnou, protože vědí, že mluvím s rozvahou a nikoliv bez důvodu. Ale tvého otce… to je jiná. Jsou chvíle, kdy je zkušenost, vědění a znalost k ničemu. Kdy rozumně můžeš mluvit pro i proti. Kdy se nemůžeš rozhodnout na základě toho, co víš a nemůžeš se ani více dozvědět. A to je chvíle pro vyvoleného, aby rozhodl. Pro tvého otce. Aby on rozkázal. A my jsme nepochybovali. Protože v tu chvíli víme, že jest to úradek bohů a my jej neznáme, zato on jej zná a možná nám jej teď neumí vysvětlit, ale je na nás, abychom tento úradek naplnili. Protože v tu chvíli, kdy je nejhorší ze všeho čekat a my sami v neznalosti a ve při přešlapujeme na místě, musí vladař přikázat. Vyvolený.“

Přikývl tehdy a dál se neptal. Chápal to. Požehnána byla země Česká, že měla svého Vyvoleného, požehnaná mezi všemi národy. I to chápal. A začínal tušit, jaké břímě ho čeká. Wartberk, jako by to uhodl, se rozesmál, až mu víno vyšplíchlo z hliněného kalicha na suknici, kde se nerušeně mísilo se saskou krví: „To víš, že až otce tvého hodina udeří, povedeš si dobře, zemi ku prospěchu. Však já tu budu, dá Bůh.“

Kněžic Václav měl oči lesklé slzami. Milosrdný Bůh nedal a svého služebníka povolal k sobě, neboť ho sám postrádal. Václav se natáhl, aby se dotkl hlíny, nechal ji prosypat prsty, aby zase spadla na vrch rovu. Pravda, pohřbíval svého přítele. Toho nejlepšího. Měl na slzy nárok.

Pak se ozvalo zakašlání. Jemné, stěží slyšitelné. Decentní. Mnišské. Takové, kdy mnich jen tak omylem zakašle, nikoho tím neruší, ale kdyby někomu vadila jeho přítomnost, může si jí včas povšimnout. Neznamená to, že by mnich něco slyšel, spíše naopak, lze si ho povšimnout a má-li něco zůstat neslyšeno neviděno, lze se podle toho zařídit.

Václav se rozčileně otočil. Teprve teď si ho všiml. Muž v mnišské kutně klečel u zdi chrámu, ve stínu a Václav hned myslel na dvojí: sáhl k opasku pro tesák, protože takhle čekávají vrazi. A zároveň na to, že snad všem kněžím dal jasně na srozuměnou, že by se chtěl po západu slunce s Martinem z Wartberka rozloučit sám. Slovo „sám“ zdůraznil snad dostatečně.

U opasku tesák neměl, jak by také, odevzdal jej své stráži, do chrámu Páně se nechodí se zbraní. Ale v tu chvíli už také věděl, že to není vrah. Dveře měl v zádech, dříve by vyběhl mezi své, než by se ten u zdi pohnul.

„Nechtěl jsem tě polekat, pane,“ řekl ten druhý tichým uklidňujícím hlasem. Slovansky. S těžkým německým přízvukem.

„Chtěl jsem tu být sám,“ dal svou nelibost Václav najevo.

„Vím, kněžici Václave. Chtěl jsem se s panem z Wartberka také rozloučit.“

„Zmiz. Měl jsi se s ním rozloučit přes den, jako ostatní.“

„Nejsem jako ostatní,“ zdvihl hlavu mnich. Příliš pyšně mu zněl hlas, příliš rychle vztyčil hlavu. Václava to nejdříve překvapilo, koukal na mnicha jak na zjevení, jak by ne, každý z mnichů, pokud to nebyl presbyter Rieghold, klonili hlavu do kapuci před kterýmkoliv z českých pánů, natož před synem knížete.

„Presbyter Rieghold vyhověl mojí uctivé žádosti,“ prohlásil smířlivě mnich, jako by si právě uvědomil svou míru. „Jistěže přijdu později, pane,“ sklonil hlavu zase do kapuci, jenže Václav už se nedal oklamat. Tu tvář poznal.

Ten nos, ten hlas s tím těžkým přízvukem. Bylo to přeci vloni, kdy toho mnicha viděl, v Manstfeldu, když přijel jednat s Říší o výměně zajatců. Byl to přeci Wartberk, kdo ho učil: „Všímej si těch, kdo stojí ve stínu.“ A on si všímal. Jednal, pravda, se zástupcem krále Oty, komořím Maxmiliánem ze Schweringenu. Jenže ten až příliš často říkal, že věc je třeba uvážit. A příliš rychle ji uvážil. Václav, pamětliv Martinovy rady, dobře rozpustil pár mincí, aby vstoupil do stínu a dozvěděl se, že tím, kdo skutečně věc uvažuje, je „bratr Páně“ – Bruno, nejmladší z Otových bratří a od svých patnácti let také kancléř Říše.

Když se o tento svůj poznatek podělil o tři týdny později s Martinem z Wartberka, ten semknul rty do úzké štěrbiny, jak dělával, když nad něčím přemýšlel. „Bruno byl u vyjednávání?“ přeptal se tehdy. „Nejednal jsem s ním, ale Maxmilián s ním všechno konzultoval,“ odpověděl mu tehdy.

„Dobře tedy. Máš pravdu. Bruno je šedá eminence Říše, je o deset let starší, než ty a zatímco na Otově hlavě jednou spočine císařská koruna, to, co v té hlavě bude, bude Brunovo. Važ před ním slov, nepokoušej se jej lacino oklamat.“

Václav zdvihl ruku, jeho plášť zašustil, když říkal: „Není třeba. Oba tu můžeme zůstat v modlitbách, kancléři Bruno.“

Bruno kývl hlavou, ani slovem ani gestem nedal znát, že by se ho prozrazení jeho totožnosti nějak dotklo. Teď už bylo jasné, proč jindy nevrlý a nedůtklivý Rieghold vyšel vstříc mnichovi, což rozhodně nebylo v jeho povaze. Jenže cožpak se o Brunovi nemluvilo jako o arcikaplanovi, neřku-li o příštím arcibiskupovi? A nebyl po Otovi nejdůležitějším mužem Říše?

„Když už jsme se tu náhodou setkali,“ načal Bruno a popošel o něco blíže k Václavovi, aby si vedle něj klekl a v tu chvíli si byl už Václav jist, že o žádnou náhodu nešlo. „… pověz mi Václave, platí stále dohoda Říše s Českou zemí?“

„Na to bude lépe zeptat se mého otce, on je zeměpánem,“ opáčil opatrně Václav, nechtíc se nechat zahnat do rozprav, kde ho čekal tenký led.

„Jistě, tvůj otec nás o tom neopomněl ujistit, jenže ty jsi budoucí český kníže.“

„I o tom rozhodne Boleslav, až se mu zachce,“ odpověděl Václav s opatrností, jakou mu prchlivost a podezřívavost jeho otce i vůči nejbližším přikazovala.

Brunu sehnul hlavu hlouběji do stínu a rukou pohladil dlaždici, za níž začínal Wartberkův rov. Jako by se chtěl ujistit, že tam opravdu leží, pomyslel si Václav.

„Ovšemže, tvůj otec o tom rozhodne. A když by tě povolal k vládě brzy? Řekněme, až budeš dospělý podle zvyků svého lidu?“

„Proč by to dělal, nemoc jej nesužuje, těší se dobrému zdraví,“ namítl Václav potichu jedinou výhradu, kvůli které by snad bylo možno, aby kníže přenesl svou vládu.

„Kdyby?“ přeptal se znovu bez náznaku jakékoliv emoce v hlase Bruno.

„Co by se muselo stát, Bruno, jak říkáš, po zvyku českém budu dospělým za … hm, pět zim, “ zamyslel se Václav.

„Povím ti, Václave, co by se muselo stát. A proč jsem osobně vážil cestu až do Prahy, k hrobu svého největšího nepřítele a nejbytostnějšího přítele, protože chci od tebe slyšet, jak dostojíš slovu zeměpánů. Do pěti let pohonou se uherské hordy, čím později, tím lépe pro nás. Přislíbili jste nepropustit je přes Moravu a Čechy na Ostmarku a dál na Říši. A přislíbili jste hotovostí tisíci mužů příspět na říšské shromaždiště. Takhle, Václave, jste přislíbili osvědčit privileje, jimiž vás můj bratr obdařil.“

„A jimiž vykoupil svůj život,“ doplnil jej mrazivým hlasem Václav.

„Budiž, o slovíčka nepřeme se, ale co bylo ujednáno, víme.“

„Je tak.“

„Snadno spočteme síly, Václave, tvůj otec bude bránit uhrům táhnout skrz zemi a to bude tuhý boj. Koho postaví v čelo českého vojska v Říši?“

Václav se zamyslel. „Soudím, že mne, samozřejmě nebudu ještě plnoletý, takže pod dohledem českých vojevůdců, ale můj hlas rozhodne. Takový je obyčej.“

„Takový je obyčej,“ přikývl Bruno. „Až sem víme, s milostí Boží, co se udá. Jenže co bude pak?

Václav mlčel, nebyl si jist, zda je to otázka, na kterou může odpovědět.

„Pak buďto s boží pomocí zvítězíme, porazíme a navždy rozdrtíme uhry, jako Karel Veliký rozdrtil avary, nebo prohrajeme a s tím skončí náš svět, jak ho známe. I pro vás, pro Čechy.“

„Tak to říkal i Martin z Wartberka,“ přikývl kněžic.

„V mnohém jsme se shodli,“ souhlasil Bruno. „A pro vítězství musíme udělat vše. To bude starost Říše. Jenže zbývá ještě jeden slib.“

Václav mlčel. Tentokrát už nevěděl, o čem Bruno mluví.

„Když zemřel tvůj strýc Václav…“ pokračoval po odmlce Bruno a myšlenky ve Václavově hlavě letěly o překot, protože souvislost s knížetem Václavem mu unikala… „Tvůj otec tehdy slíbil, že až dospěješ, vzdá se v tvůj prospěch vlády a sám se bude kát v klášteře.“

„To je nesmysl,“ usmál se Václav. Nedovedl si svého otce představit v klášteře, možná tak na hostině, těžko ale jako muže zavřeného v cele a v tichu rozjímajícího.

„Wartberk tehdy vyhotovil příslib písemně a tvůj otec jej stvrdil. Před dvěma dny mi ten pergamen doručil Wartberkův posel. Martin to považoval za důležité a poprosil mne, abych se v tomto stal tvým zastáncem.“

„Proč… to není možné, ne… “ Václav se propadal do údivu.

„Proč o to požádal mne? Protože z hlediska Říše ta úmluva nemá žádnou cenu. Nemáme důvodu jí manipulovat. A jeho syn by s ní byl ve velkém nebezpečí, kdyby jí Boleslav nechtěl dodržet. A protože to byla záruka, kterou jsme si vyžádali. Protože vím, že pro tebe a Boleslava má cenu nesmírnou.“

„Co s tou úmluvou chcete dělat? Nedovedu si představit svého otce, že odejde do ústraní,“ namítl stále zmatenější Václav.

„Je to jeho pokání za bratrovraždu. Sám v tu dobu nazře, že je to nejlepší. Copak by mohl pomýšlet na biskupství dvůr daleko od bratrovraha? Copak by některý z tvých bratrů mohl být biskupem? Copak by se tvůj bratr Boleslav mohl stát biskupem, kdyby se jeho otec nekál tak, až to uslyší i v Římě? Jistě, bude ti ku pomoci, budeš se muset připravit na dlouhá léta sdílet s ním mnohá rozhodnutí. Ale stane se tak, když si to bude příchod Božího království žádat.“

„A proč mi to všechno říkáš, kancléři Bruno?“

Bruno se odmlčel, chvíli dýchal zatuchlý vzduch rotundy, aby provětral plíce i mysl před tou odpovědí. „Protože tohle je křižovatka cest, Václave. Příliš mnoho věcí za poslední staletí nešla dobře. Pokud se nestaneš knížetem Čechů, pokud se tvůj otec neodebere do ticha kláštera a tvůj bratr se nestane českým biskupem, příchod nového věku, příchod svobodomyslně sjednocené Evropy se oddálí o další milénium. Utrpení lidí bude nesmírné.“

„To ti řekl Martin?“

„To vím i bez něho.“

„A co mám tedy dělat?“ zeptal se Václav zhrozený tím, co mu předestřel Bruno v patnácti letech jeho věku jako životní úkol. A také s hrůzou z toho, co všechno mu Bruno řekl s účelem, jaký on sám nezná a co mu zamlčel.

„Pamatovat na to, že cesta je cíl, příteli,“ usmál se Bruno. „A věřit v Boha a ovšemže i v sebe. Pojď, pomodlíme se za našeho přítele spolu.“

Na dlažbě svatovítské rotundy klečel kněžic Václav z rodu Přemyslova s říšským kancléřem Brunem z rodu Luitpoldů a potichu se modlili za muže, který pro každého z nich svým způsobem mnohé znamenal…

Požehnej nám, Bože,
měsíc a slunce nad námi,
zemi a vodu pod námi,
přátele kolem nás,
tvůj obraz hluboko v nás,
cestu a odpočinutí před námi.
Amen.

Vzkaz Veroniky: Omlouvám se za dlouhou odmlku. Příliš mnoho věcí se stalo, které se stát neměly