Příběh strýčka Martina

Jindřich zvaný Liška, pán z Ronu a vbrzku, dá-li milost knížete Boleslava, také z Wartberka, hejtman na Žatci a nejvyšší vyzvědač země České přestal psát. Ruka se seříznutým brkem zůstala viset nad pergamenem přibližně v místech, kde měla připojit jeho značku, jen oči se upřely ke dveřím. Ticho v místnosti nahrazoval křik na chodbě.Když dovnitř těmi dveřmi vpadl Broch, strážný na službě, zastavil ho už jen samotný pichlavý pohled. Nebylo třeba, aby Jindřich pozdvihl ruku k meči ležícímu na trojnožce, na dosah jeho ruky. Vždy tak, to byl zvyk, na jaký se Broch upamatovával už u otce. U pasu nebo při ruce, země Česká má mnoho nepřátel, řadu z nich bohatých a opatrnost přeje dlouhému žití i slávě knížectví.

„Pane, kupec Moechtig se domáhá audience, prý jste příslíbil ho vyslechnout. Mám ho dát spráskat a vyhodit z hradeb,“ zeptal se s nadějí Broch, z čehož Jindřich usoudil, že kupec Moechtig mu řádně hnul žlučí. Nicméně vyhazovat jen tak, bez Jindřichova rozkazu, nebylo radno. To už za dva dny na Žatci chápal každý.

Jindřich sklopil oči zpět k listině, připojil svoji značku úsporným pohybem brku a poprášil podpis křídou. Pak listinu beze slova zdvihl do vzduchu, písař Matheus úslužně přiskočil od svého pulpitu a převzal ji. Přiskočit musel, pulpit byl od stolu čtyři kroky. Dost blízko a dost daleko. Teprve na svém pulpitu Matheus sklepal křídu do hliněné misky.

„Máš pravdu, Brochu, přislíbil. Kupce Moechtiga si vyslechnu,“ souhlasil Jindřich, když opatrně odložil brk na dřevěnou desku, kterou používal jako podložku na psaní. „O samotě,“ dodal.

Matheus i Broch se ztratili jak rosa nad úsvitem. Pojmu „o samotě“ rozuměli.

Stráž uvedla kupce Moechtiga a usadila jej do křesla před veliký stůl pokrytý listinami, zprávami a psacím náčiním., pak se oba strážní neslyšně ztratili. Broch je poučil.

Kupec Moechting nehnul ani brvou, ačkoliv na něj vybraný nábytek, tak neobvyklý pro spíše skromnou zemi Českou, udělal dojem. A také to, že sám Jindřich psal i četl a krom toho na stole, nikoliv u pulpitu, jak byli uvyklí písaři té doby. I když, písárna, která všechny ty lejstra, zápisy a příkazy přepisuje a vydává, musí být také úctyhodná, pomyslel si Moechtig. Inu, Žatec zažíval zajímavé časy.

„Vítej, kupče Moechtigu,“ pronesl Jindřich s mírnou úklonou hlavy, jíž dal formálně najevo, že přítomnost hosta zaznamenal. „Co tě přivádí na Žatec?“

„I ty buď pozdraven, pane z Ronu,“ kývl podstatně hlouběji hlavou kupec Moechtig. „Na Žatec ničeho. Tebe jsem hledal, pane. Ponejprv jsem tě chtěl vyhledat na Wartberku, pane, ale nenalezl jsem žádné takové hradiště ani dvorec, takže jsem za tebou zavítal na Žatec, kde se teprve na mne štěstí usmálo.“

Jindřich přešel poznámku o Wartberku bez komentáře. Nebylo na to, co říct. „Štěstí přeje připraveným, kupče Moechtigu. A z jaké příčiny jsi mne vyhledal?“

„Abych s tebou rokoval o vraždě kupců na Brobingershutte.“

Jindřich se zaklonil ve svém křesle a oči upřel do dáli: „Nezlob se, kupče Moechtigu, ale to je říšská půda. Tu ti nemohu pomoci, obrať se na říšské pány. Krátké to rokování.“

„A co kdybych ti pane Jindřichu řekl, že by se mohlo zdát, že až tak daleko dosáhli čeští vrazi?“

„Zdát by se mohlo, kupče Moechtigu, ledasco. Neklidné spaní není v tuto roční dobu tak s podivem, doporučím odvar z meduňky nebo zahřát helmbrechtnicí,“ opáčil Jindřich. „Krom toho,“ dodal, „zdání snadno se mění v přání. A naopak. Dokázat je třeba.“

„Pro Bruna nebo Ottu možná. Pro říšský soud. Nebo pro říšského prokurátora. Kdo by vyšetřoval pár kupeckých těl pohozených v úvozu, však to je riziko jejich povolání,“ přikývl Moechtig. „Ale náš kupecký svaz utrpěl škodu, víš přeci pane, jak dbáme o ochranu našich zájmů. Co když se patřičné důkazy objeví? Řekněme na stole kancléře Bruna? A co když povedou do země České?“

Jindřichův pohled se svezl zpět na kupce Moechtiga. Na kupce byl příliš jednoduše oblečen. Košile natažená přez kazajku, její rameníky viděl Jindřich jasně se rýsovat. Dost možná ne jen přes koženou, radno bylo kupcům pod plátěnou košilí, která neláká pobertů, dát tuhou kazajku pobytou kovovými cvoky, ty lépe odolají ráně. Doba je neklidná. Ale přesto. Příliš málo si na kupce zakládal na vzhledu. Příliš málo na to, aby jej kupecký svaz vyslal do Čech jen tak. Jen kvůli rokování, které je předem marné. Kupci sami vědí, že co pro oči pastvou, pase i rozumu. Nejenom v Říši.

„Kupče Moechtigu, proč by jsi se s takovou věcí obracel na někoho tak nevýznameného, jako je hejtman na novém hradišti žateckém? Nebylo by lépe oslovit pána Boleslava, nebo snad někoho z jeho důvěrníků?“

Kupec Moechtig mlasknul. „Nalejme si čistého vína, pane Jindřichu. Bez tvého otce se v zemi České neudálo ničeho. I poslední kuchtík Pražského hradu se ho uctivě přeptal, jestli se může po ránu vychcat z ochozu. Nečekám, že jinak toho bude u tebe z důvodů, o nichž netřeba mluvit nahlas.“

„Nalejme si čistého vína, pane Terkelte. V přestrojení mi přijet vyčítat, že tři vaši obchodníci smrádnou v úvozu před Brobingershutte a druhým slovem mi říct, že beze mne se tu ničeho neudá, to mi přijde, nezlob se, pane Terkelte, troufalé,“ konstatoval Jindřich. „Protože pokud by se beze mne ničeho neudálo, dobře bych věděl, že ti tvoji obchodníci porušili úmluvu mezi Boleslavem a Ottou a snažili se zvědačit na našich nových hradištích. Kdyby se jim vazy nepolámaly nějakým divokým cvalem do prvního mázhauzu na saské straně, možná by na výslechu mohli ohovořit třeba právě tebe, že jsi sral na Brunovo nařízení a Ottovu vůli a o své újmě jsi je poslal špehovat kolem Strachoměře, Žatce a Bíliny, jako by nebylo umluveno míru. A takové nepříjemnosti není třeba ani tobě, ani mně, pane Terkelte. Tedy pokud netrváš na oslovení kupče Moechtigu.“

Královský šéfšpicl Terkelt, pán nad řískou výzvědnou službou, se usmál. Potěšeně. Měl rád, když po výkrutech, obelhávání a náznacích přišla chvíle pro řeč narovinu. Jak málo si jí ve svém postavení mohl užít: „Hovno mi po jménech, říkej mi, jak chceš, pane Jindřichu. Pravda je, že otce v sobě nezapřeš a rád se mnou vyjebáváš tak, jako on. Neboj se, ještě bude příležitostí poměřit důvtip. A máš pravdu, hovno mi taky po těch třech, když neuhlídali, co jsem jim uložil. Takže nalijme si čistého vína. Seru na tebe, na tvé propolské bojůvky, na boleslavův drank nach osten. Dvě věci mi hnou žlučí a se zlou se potážeš: pokud se budeš srát do vnitřní politiky Říše, do rovnováhy sil v Říši. To ponejprv. A po druhé, když neodvedeš práci stran Uhrů, jak jsi slíbil.“

Jindřich sepjal ruce na prstou a podíval se Terkeltovi do očí se vší vážností a upřímností, jíž byl schopen: „Co se vnitřních záležitostí Říše týká, věř mi, že nemám důvodu do nich zasahovat,“ zalhal.
„Věřím ti, pane Jindřichu,“ zalhal Terkelt.
„To jsem rád,“ zalhal Jindřich.

Terkelt se narovnal v křesle, pohled upřel na misku s křídou, kterou Jindřich před chvílí zasypával svou značku. Jste jako ta křída, vy Češi, pomyslel si útrpně Terkelt. Vlajete větrem, lavírujete na hraně říšských zájmů a když jednoho dostaneme, další místo něj nastoupí. Ten večer, kdy jsem se dozvěděl, že sám rohatý si povolal starého Wartberka na Věčnost, otevřel jsem lahev nejlepšího vína. A pak ještě jednu. A další. Když sloužili primu a já ještě nešel spát, tak jsem měl naváto, že jsem si přál být milosrdný a šel jsem a osobně jsem pustil všechny vězně z žaláře Brunswigského hradu. Ráno mne mohl trefit šlak, když jsem si na to vzpoměl. Naštěstí wachmistr pochopil, že tak činím v rozmaru mne nehodného a vězně nechal zavřít do humbalku, aby se ráno přeptal, nakolik jsem to myslel vážně. Díky Bohu a králi, že mne obdařil služebníky, na které bych se mohl spolehnout, kdybych se mohl na někoho spolehnout.

A co s tebou, Jindřichu, špicle Boleslavův? Jsi jako otec. Přesně takový. Mohli bychom tu chvíli mlít prázdnou slámu do stěn, které špicují uši. Snad alespoň z tvého příkazu.

A můžeme tu jen tak sedět. Jako s tvým otcem. Bezpečni sami před sebou, pohrouženi do mlčení, v němž si povíme, co je třeba.

Tak povídej, Jindřichu. Dodržíš slib otce? Vytáhneš proti Uhrům? Já vím, že dodržíš. Co ti zbude. Už jsi za hranicí, kdy bys obstál i jen s tolerancí vůči pohanům. Tisícovku mužů pošleš na říšské shromaždiště, další zajistí Moravu a Jižní Čechy, aby ani hnáta uhra neprošla jinak, než pohřebním průvodem.

A co bude pak, Jindřichu? Víš to? Víš, kolik bude pak Strašovi, nejstaršímů z Boleslavových synů? A kolik bude druhorozenému Boleslavovi? Co myslíš, přimluvím se za něj u Jimrama, aby jej připustil ke kněžské dráže? I to víš, že přimluvím. Prvorozený Václav je jistá volba na zeměpána, Boleslava zatím neumím přečíst, je příliš mlád. Raději Václava, i když je až příliš bystrý, zato málo krutý, s tím na rozhraní Říše tolik neobstojí. Ano, já vím, že se k tobě doneslo o úmluvě mezi tvým otcem a Boleslavem. O tom, kdo se vzdá vlády. A vím taky, že už jsi si dobře spočítal, že na tom, co se udá v následujících pár letech, záleží osud křesťanské Evropy pro mnoho dalších století.

Řekni mi, Jindřichu. A to zajímá spíše mne. Jak to bude s tvou tolerancí slovanského ritu? Ano, proč bys jim škodil. Jazýček na vahách. Nemáte ani biskupství, zatímco přes Bougo se odvoláváte k Velkomoravskému arcibiskupství. Chlape, tomu říkám jazýček na vahách. Ach, jistě že víš, že západní církev v Evropě zvítězí a kdo chce být její součást… už nic neříkej, rozumím tomu.

A co my? Voda a oheň, jako s tvým otcem? Se syčením se budeme oddělovat, ale jeden druhého nepohltíme? Občas najatý mordýř utvrdí v ostražitosti, spíše jako upomenutí, že jeden na druhého myslíme a ptáme se, zda je stále při síle a zdráv? Jistě, jak jinak.

Jak jinak by mohla křesťanská Evropa směřovat ku spáse, kdybychom my dva si neporozuměli… Jako s tvým otcem. Jsi úplně stejný… kéž bych měl také ten dar, jako váš rod. Kéž by, pro říši a pro císaře, bude-li kdy jaký.

Terkelt zamžikal očima a zdvihl pohled do tváře k Jindřichovi.

„Děkuji, pane Jindřichu, za přijetí. A za rozpravu. A nehněvej se, že tě kupec dbalý zájmů svazu rušil v tvém rozjímání.“

„Nezlobím se, kupče Moechtigu,“ usmál se Jindřich a jeho tvář olízl plamen.

A kouř. Cítila jsem ho. Pach benzínu. Někdo musel polévat žatecké hradiště benzínem!

Benzínem?

Prudce jsem otevřela oči. Ležela jsem v peřinách promáčených potem a lehký pach kouře se vznášel všude kolem mne.

Nehořelo Žatecké hradiště…