Příběh strýčka Martina

Rozhlédla jsem se. Kouř jsem neviděla, ale někde tu byl. Všude kolem, cítit. Slabě, velmi jemně, jako varování. Mám už halucinace? Rukou jsem protřásla promočený polštář a shodila na zem knihu, kterou jsem měla někde pod ním. Nechovám se ke knihám zrovna moc hezky, když v nich usínám.
Pak mne to trklo. Paul nikde. A ta předtucha. Propocený polštář. Posadila jsem se pomalu na okraj postele, abych si srovnala myšlenky, byla jsem jak přejetá, rozespalá, výrající jak zebra na přechodu. Nesnáším tyhle poprobouzecí stavy a o to hůře ve chvíli, kdy to vypadá, že bych se měla vybičovat k nějakému duševnímu výkonu.

Chodidla se dotkla studené podlahy, to mne trochu probralo. Uvědomila jsem si dvě věci. Že ty moje sny, ty moje vidiny, stíny, přizraky – že mne nenásledují jen tak. Že mi něco ukazují. A že vím, co. Že už to dlouho tuším. Našla jsem, co jsem hledala. Ne sledováním nebo zpovídáním lidí, ne v knihovnách, ne ve starých lejstrech a zaprášené historii. Ve stínech, které mne provázejí. V tom, co si nosíme v sobě. V tom, na co by mi každý soudný psychiatr dal delší soupis sedativ.

Vymyslela jsem si Paula? Zdál se mi sen o tetě Tes? Míchá se mi to. Směšují se mi světy, jako by svět za zrcadlem a před ním byl jedním a týmž. Jako by Martin z Wartberka byl tím mým Martinem Vaterbim. Jako by tisíciletí neznamenalo ničeho. Jako by civilizace měla před svou bitvou u Lechu, která rozhodne dějiny světa po tisíciletí. Jako by příkaz, přání, vůle, opravdu vládly mocií a magií. Ano, jako by zmizelo z mého vnímání do nepodstatna něco tak absurdního, jako je čas.

Nadechla jsem se. Na patře mne zaštípal kouř a v tu chvíli jsem věděla, že kouř se pomalu plíží nad světem, objímá ho a je jedno, zda je to v Žatci nebo Alaspalkleitu.

Kouř. Něco bylo špatně a já jsem pořád ještě nevěděla, co to je. Jediné, co jsem věděla, že znám odpověď. Nikoliv otázku. Bude to stačit? Byly mi cesty do Stínů k něčemu, když umím odpovědět, ale neumím se zeptat? Budu umět z odpovědi vyvodit otázku, nebo mi ji nakonec někdo položí???

Kouř. Nadechla jsem se ho znovu a to mne probralo, rozkašlala jsem se. Tohle se mi nezdálo. Nebo se mi to zdálo až příliš přesvěčivě. Seskočila jsem z postele, vklouzla do opánků, které tam stály srovnaně a úhledně – takhle jsem je jistě já neuložila. Že by Paul? Nevzpomínala jsem si, ve kterém století jsem ho potkala a teď to ani nebylo podstatné.

Vyšla jsem na chodbu a vykročila ke schodišti. Obešla jsem roh, v hlavě jsem si rovnala, co tetě Tes řeknu. Jak ji přesvědčím a zda ji vůbec bude třeba přesvědčovat. Stála tam, v bílém, nakláněla se přes zábradlí.
„Tes?“ zavolala jsem na ni.

Otočila se na mne. Ten obličej jsem nepoznávala. Nebyla to Tes a dost možná to ani nebyl člověk. Místo obličeje byla jen kůže, bez očí, bez úst. Prázdná, prázdný výraz, jako bych se dívala na koleno, loket. Pak se do té kůže promýtla pusa, vystoupl z ní nos a zahloubily se oči. Před mýma očima se kapalina té kůže zformovala do lidského výrazu, splynula na pomezí mého šílenství a já už jsem nečekala ničeho lepšího, protože bych se načekala. Otočila jsem se a začala jsem utíkat, už na poslední chvíli, protože mne ruka chytila za moji, jenže já jsem se vytrhla a utíkala pryč. Bylo proč.

Hlas za mnou jsem poznávala, když na mne volal: „Desino!“ Jenže to bylo právě to poslední, co jsem chtěla – zastavit se, ik dyž v tu chvíli mi to slovo vůbec nesepnulo, neuvědomovala jsem si, že mluví latinou, že na mne volá jazykem, jakému nerozumím. Rozuměla jsem. V takovou chvíli každý porozumí, jazyk, Bože, jak ten je závislý na tom, co činíme a málo na tom, jaké významy slovům dáváme.

„Teeeess!“ křičela jsem já a utíkala jsem k zadnímu schodišti. Musím se dostat dolů k refektáři dříve, než mne To dohoní. Protože jestli já znám odpověď, tak nechci slyšet Toho otázku. „Téééss, pomóooc,“ křičela jsem a bylo mi v tu chvíli jedno, jakým jazykem, protože tomu musel každý rozumět.

To mi zezadu podkoplo nohy, natáhla jsme se jak široká, tak dlouhá do chodby, nos jsem si rozrazila o podlahu, sedřela si kůži z kolen a hlavou se praštila do zdi, až mi z čela začalo crčet něco teplého. Škrábala jsem se na všechny čtyři, jako kočka, ale asi bych neměla šanci, kdyby To za mnou nevydechlo překvapením a neproletělo kolem mne chodbou k protější zdi. Závan horkého vzduchu jsem cítila až u podlahy, proletěl kolem mne jak kladivo.

U schodů stála teta Tes. Vyškrábala jsem se na nohy: „Teto, vím to. Vím to!“

Teta jen zavrtěla hlavou a znovu zdvihla ruce. V tu vteřinu mi to došlo, uskočila jsem ke zdi a výkřik tety Tes se smíchal se zaduněním žhavého proudu vzduchu, který nechal z mého nočního úboru směsici hadrů. Nevnímala jsem to.

„Utíkej po schodech,“ zakřičela Tes dalším nádechem. Nečekala jsem na nic, proklouzla jsem jí za zády a když se znovu horký vzduch mísil s táhlým hvízdáním rostoucí teploty, už jsem byla v půlce schodiště. Odvážila jsem se pohlédnutí vzhůru při otočce na zákrutu schodiště, teta Tes běžela za mnou a vlasy jí vlály ve větru jako zlověstné znamení.

Znovu jsem se otočila, když jsem doběhla dolů. Teta stála na zákrutu schodiště, na malém mezaninu, v kterém se schody stáčely dolů do spodního patra. Dívala se nahoru, ruce zdvihnuté, natažené před obličej v gestu, ze kterého mi šel mráz po zádech. Čekala. Bez hnutí, zlověstně.

Na vrchu schodiště se objevila postava. Šla pomalu, krok za krokem po schodišti a já ani nedýchala.

Pak teta Tes promluvila jazykem, který rezonoval v hlubinách mojí hlavy. Nebyl to žádný z lidských jazyků, nic z toho, čím by kdy na mně byl kdo promluvil s jedinou výjimkou. Ibrahim Saitz. Ta slova rozklepávala kosti mé lebky, tloukla jako nepříčetní démoni do zdí svého vězení.

„Ty stůj. Tady nemáš co pohledávat a moci nižádné! Já jsem Tasaia de Vero, velmystrině Devíti a tu rozkazuji já.“
Hlas z hůry jsem očekávala syčivý, démonický, možná promísený se sýrou a plameny pekelnými. Zazněl melodický, i když hluboký mužský hlas. „Má být předvedena. Tak bylo řečeno a tak se i stane.“ Ten hlas jsem poznala. Alespoň už se nemusím strachovat, co se ním stalo.
„Ne, dokud jsem tu já,“ procedila Tes mezi zuby.
„Ustup mi z cestym víš, že neobstojíš!“
„Veroniko utíkej. Projdi komorou do knihovny a uteč dveřmi s obrazem. Kterýmikoliv. Nemysli na to, kterými. Utíkej,“ zakřičela teta Tes a hned na to rozvibrovalo vzduch kvílení. Vzduch kolem mne prošuměl, jako by unikal všemi prostory pryč, jako by sám byl vyděšený z toho, co přijde.

Neviděla jsem, co na tetu Tes dopadlo, srazilo ji to na zeď schodiště, od které se odrazila a přepadla přes vrchní hranu schodů dolů, svezla se mi k nohám, ale hned byla na nohou. „Utíkej, na co čekáš!“ zaječela na mne a otočila se čelem ke schodišti.

Nečekala jsem na nic a rozeběhla se ke komoře. Naštěstí to bylo blízko, ještě jsem zaslechla zasvištění, když jsem bralal za kliku, ale kroky Tes zněly za mnou, alespoň jsem doufala, že jsou to její, nezkoumala jsem to a proběhla jsem do spodní chodby. Pak už jsem stála u dveří do knihovny, vzala jsem za kliku, ale než jsme ji stiskla, otočila jsem se.

Teta Tes stála v chodbě, otočená zády. Neviděla jsem jí do tváře, ale slyšela jsem její zakvílení, když do ní narazilo něco neviditelného. Tentokrát zůstala stát, ruce měla nad hlavou, jako by chytila obrovský balón a házela ho zpět. „Nečekej, utíkej sakra,“ zařvala na mne, pak se svezla na kolena, ruce neustále nad hlavou, jako by se něčemu bránila, co já jsem ale nemohla vidět.

To, co přicházelo, jsem ale viděla moc dobře. Obrovská stěna bílého světla se blížila chodbou, pomalu, rozvážně. Pak se zastavila a Tes křičela něco, čemu jsem nerozuměla, pomalu vstávala z kolenou a ustupovala prostředkem chodby směrem ke mně. Otevřela jsem dveře a prošla jsem jimi do knihovny, obrovského sálu. Teď ztichlého, liduprázného. Očima jsem přelétla řadu dveří s nakreslenými symboly, pohledem jsem spočinula na těch prvních, na nichž byla vymalovaná Eifelova věž. Pomalu mi začínalo chtít, co Tes chce ode mne. A od sebe.

„Šeříku, neotáčej se, skoč,“ zakřičela Tes a já jsem ji poslechla. Skočila jsem ke dveřím, ani jsem se nepodívala, jaké to jsou, tak to přeci chtěla. Nevěděla jsem sice, jak mne může komůrka za dveřmi ochránit, ale bolestivý výkřik tety Tes mi zněl v uších ještě dlouho poté, co mi vlna rozžhaveného vzduchu sežehla vlasy a já proskočila rámem dveří, které za mnou zapadly s lhostejným klapnutím.

Stála jsem na dvorku, či spíše ambitu. Gotické prolamované oblouky lemující čtvercovou zahradu jsem rozpoznávala i při světle měsíce skrytého za mraky. Nic, co bych znala, nic, co bych předtím kdy viděla v Alaspalkleitu.

Ani jsem se neotočila. Věděla jsem, že je to zbytečné. Dveře za mnou tam už nebyly.

Stála jsem v ambitu kláštera a z dálky na mne shlížely dvě tupé věže gotické katedrály a neměla jsem s sebou nic. Doslovně. Kromě bolestivého křiku Tes. Skoč, šeříku, skoč. Ta slova budu vídat ve svých Stínech.

Teď byla pravá chvíle na to se hystericky rozeřvat a já jsem té chvíli nezůstala nic dlužna.