Příběh strýčka Martina

Ambit kláštera na mne stihle shlížel, když jsem si vytřela poslední slzy z očí cáry něčeho, co před mnoha tisíciletími a stovkamic stupňů celsia mohlo být moje pyžamo. Černá kaše z někdejší látky a vlasů se smíchávala se solí mého života. Brečela jsem za Tes, za Martina a nakonec i za Paula. Za to, co se s ním stalo. Za to, co se s námi všemi stalo a co se s námi stát má. A za sebe. Nikoliv především, ale i za sebe. Nakonec, bylo proč.
Rozhlížela jsem se kolem sebe, bez víry a naděje, kterou ostatně nebylo kde brát. To místo jsem nepoznávala a co hůř, nepoznávala jsem ani ten věk. Mohla jsem stejně tak být uprostřed věku, který se později nazve vrcholnou francouzskou gotikou, stejně tak jsem mohla hnít v předpolí věznice doby, pro kterou ještě ani nemáme jméno. Nebylo, o co se opřít, kromě pískovcových kvádrů. Několik dlouhých minut mi bylo milé si o jejich chlad opírat sežehnutá záda, než se mi konejšivá bázeň kamene proměnila v rozdírajícího inkvizitora, jenž mi rozdírá maso.

Vyskočila jsem na nohy. Nebylo kam jít. Chodba obtáčela sloupovím malou zahradu v ambitu, do čtverce. Dalo by se z ní odejít dveřmi na dohled, jenže když jsem vzala za kliku, zjistila jsem, že jsou zamčené. Jak jinak, proč by se mniši procházeli zahradou před kontemplací. Nebo turisti. To podle času.

Pak jsem si všimla malé plastové kartičky s panáčkem utíkajícím před plameny. Visela vedle dveří, zhruba ve výši mých očí. Ponejprv jsem to považovala za znamení a chválu mého úprku, než mi došlo, že jde o prosté mezinárodní znamení označující nouzový východ. Ačkoliv jsem nikdy nebyla specialistou na středověké požární předpisy, alespoň jednu věc jsem z cedulky vyčetla: jsem pořád ve své době. Nebo alespoň v době jí nějak blízké. Budou mít v budoucnosti holocedulky? Snad budou, aby nemátly temporální zbloudilce.

Začala jsem zhluboka dýchat, nic lepšího než hyperventilace mne na přicházející další nával paniky nenapadlo. Nepotřebovala jsem se znovu rozbulet a schoulit se k nohám gotickým sochám podél zdi ambitu. Potřebovala jsem přemýšlet a bohužel i něco vymyslet.

Probhledávat kapsy, jak v takových chvílích filmoví hrdinové dělávají, nemělo smysl. Nenosím si v pyžamu univerzální švýcarský nožík, balík lana s kotvou nebo fotonovou vysílačku pro každý pád, ač musím uznat, že do budoucna o něčem podobném budu uvažovat. Nemám odkud něco takového příhodného vytáhnout, protože pyžamo, či spíše jeho cáry, stejně nenína transport výbavy pro přežití zařízeno.

Přitom by stačilo málo. Mít s sebou mobil – a pokud jsem se trefila plus mínus pár měsíců do doby svého nezaplaceného posledního účtu, mohla bych …

Co bych mohla? Zavolat sestře a vysvětlit jí, že jsem právě proskočila portálem skrze peklo? Poslat ji ememeskou fotku belzebuba v akci? Zeptat se maminky, jestli je na popáleniny lepší framikoin, který nemám, nebo jitrocel, kterou bych možná našla v zahradě podivného kláštera kdo ví kde?

Jistě, že ne. Nic z toho nevypadalo, jako smysluplná varianta. Musím se dostat odtud. Zjistit, kde jsem. Přečkám do rána, není taková zima. Pak se tu někdo objeví, však ranní se slouží za svítání, tedy kolem páté bych při troše opatrnosti mohla být venku. Drápat se po lomeném oblouku nebudu, tohle není žádnou Bournovo ultimátum. Já jsem jen normální namyšlená a samolibá kráva, ne někdejší tajný agent bez paměti. Ačkoliv, na tu moji, je také už pramálo spolehnutí.

A v tu chvíli bych se proklela, kdybych už nebyla prokletá doslova požehnaně. Ten, kdo to spískal. Ten, kdo mne do toho navezl. Ibrahim Saitz. Stačí sehnat telefon. Jakýkoliv.

Telefon?

Zhluboka jsem se nadechla. Tentokrát už jsem neměla potřebu hyperventilovat, spíše nezačít křičet radostí. Ano, to by mělo fungovat!

Rozhlédla jsem se kolem sebe, naklonila jsem se přes zídku pod sloupovím, která oddělovala chodbu od zahrady ambitu. Skutečně, byla tam cestička vysypaná světlými kamínky. Vzala jsem si jich do hrsti a hodila jsem je před sebou na dlaždice chodby. Klekla jsem si k nim, vzala jeden z nich a začala jsem kreslit po dlaždicích. Naštěstí nebyly hladce glazované, ale kamenné, takže světlý kámen po nich kreslil.

Za pár minut jsem si zálibně prohlížela své dílo. Nejsem žádný dobrý malíř, ale telefonní přístroj bez sluchátka jsem namalovat zvládla. Původně jsem mu chtěla udělat takové to staré vytáčení čísel rotačním číselníkem, nakonec jsem ale pro jistotu nakreslila klasickou tlačítkovou klávesnici. A na jedno tlačítko jsem obzvláště pečlivě vykreslila devítku. Ta ostatní mne nezajímala, nehodlala jsem je použít.

Teď už zbývalo jen to poslední. Rozhlédla jsem se kolem sebe, dost možná bych to nemusela s věrností předloze přehánět, nakonec telefonem bude to, o čem se hodlám rozhodnout, že je telefonem. Ale nechtěla jsem své první samostatné stvoření odfláknout.

Jako napotvoru nebylo kolem mne nic, co bych mohla použít. Nakonec jsem si sundala opánek, jenž mi spíš zázrakem ještě držel na noze a utrhla kus látky z pyžama. V tom stavu, v jakém bylo, to šlo až příliš lehce.

Šňůra z pruhu pyžama na malůvce držela zle, ale to už mi nevadilo. Měla jsem telefon i se sluchátkem, které můžu držet v ruce a to bylo všechno, co jsem potřebovala.

Zdvihla jsem sluchátko z vidlice. Teď … a nikdy jindy … budu potřebovat osvědčit to, zda má teta Tes pravdu o tom, jak byl svět stvořen. Slovo, myšlenka. Příkaz. Vůle. Víra.

Všeho toho jsem najednou měla dostatek.

Dostatek na to, abych chtěla svůj život dostat do normálu byť za cenu, že projdu údolím nenormality.

„Granao,“ zašeptala jsem potichu do šera chodby. Ne, takhle ne. Víra, vůle a slovo. Cesta.

„Granao,“ zakřičela jsem, až se zdi otřásly.

S tím jsem přiložila sluchátko k uchu.

Na poprvé to nikdy nemá vyjít. Nikdy to prvně nevyjde. Ve všech příbězích, co znám. Je třeba zaměnit červený za modrý drátek, otočit to. Udělat gesto.

Usmála jsem se. Samolibě, tak, jak to Marek nikdy neměl rád.

Oznamovací tón ve sluchátku tůtal do světa, že má vůle stačila na poprvé.

Stiskla jsem devítku na číselníku a přístroj na druhé straně zazvonil jedinkrát, než někdo zdvihl sluchátko. Utřela jsem si reflexivně kusem rukávu nos a podívala se na něj. Ani kapka krve.

„To bylo impresivní,“ konstatoval bez pozdravu hlas Ibrahima Saitze.

„Asta fae,“ řekla jsem bez pozdravu já. Staniž se, příteli.

„A teď mne poslouchejte, protože je tu něco, co si spolu musíme vyjasnit,“ pokračovala jsem.

Protože tak to zkrátka bylo. Prošla jsem cestou a nyní, když se z ambitu klášterní zahrady otáčím za těmi několika desítkami hodin a staletími své cesty, vidím, k čemu byla. Víte to, Ibrahíme Saitzi? Víte, že znám odpověď? A co vy, znáte otázku?

„Znám,“ odtušil na moji nevyslovenou otázku Saitz. „A máte pravdu, bude třeba si mnohé vyjasnit. Možná snad, vhodněji, se sejít osobně. Mám vám obstarat letenku?“

„Není třeba,“ usmála jsem se. Méně samolibě, než předtím, dost na to, aby Marek vyskakoval z kůže, když jsme spolu ještě chodili. Sáhla jsem do kapsy, do níž se mi normálně nevejde ani papírový kapesníček. Vytáhla jsem letenku a po chvilce zamyšlení i cestovní pas.

„Nakonec, proč bychom to dělali tak staromódně,“ konstatovala jsem rozvážně a obojí jsem zase schovala do kapsy.

„Ne, to nemůžete,“ začal protestovat Saitz.

„Ale můžu,“ namítla jsem já.

Pak mi země podklouzla pod nohama, zeď ambitu se rozjela dozadu a šedivá proměnlivost vystřídala na okamžik reálný svět.