Příběh strýčka Martina

Nebyl to náraz. Narazit můžete v okamžiku, kdy se něco blíží nebo vy se blížíte k tomu a pak rána – a narazíte. Já se neblížila. V jednu chvíli jsem stála v ambitu kláštera a přikazovala místu i času. A v druhou chvíli mne obojí poslechlo. Bylo to, jako by se mi pod nohami rozevřela propast, jenže než jsem stačila reflexivně rozhodit ruce a snažila se zachytit čehokoliv včetně vzduchu, který prostor kolem mne opouštěl, se mi pod nohama znovu zhmotnilo něco, do čeho jsem narazila tak prudce, až ze mne zbyla jen změť údů a něčeho, co snad mohla být dlážděná podlaha.

„Ano, chtěl jsem vám říct, že prvopalasportace mohou mít pro nezkušené vedlejší dohry,“ zaduněl místem káravý hlas. Pak už smířlivěji dodal „Ale ve vašem věku jsem měl taky svoji hlavu.“

Pokusila jsem se otevřít oči a pomalu, opatrně, jsem se sbírala z dláždění.

„Na druhou stranu, je to impresivní. Napoprvé jste se palasportovala přes půlku Evropy a jen s neznatelným momentálním poškozením,“ konstatoval věcně Ibrahim Saitz. Jeho hlas se nedal splést. Duněl mi v hlavě, jako bych ušima nevnímala jeho slova, jeho intonaci, jako by jen brnkal na synopse mých nervů. Jako by nemluvil. Nemluví, uvědomila jsem si. Jeho hlas zní v mojí hlavě.

„Jak to myslíte, momentální poškození?“ zaujalo mne, když se mi podařilo vztyčit se alespoň na kolena a alespoň některé synopse konečně zafungovaly a byly schopny mi propojit slova s důsledky.

„Další palasportaci v nejbližší době bych nedoporučoval. Rozhodně ne bez dozoru. Nejste ve stavu, kdy byste si ji měla dovolit. Chce to ještě trochu cviku. Věřte mi,“ usmál se Saitz a pokynul rukou do prostoru.

Podívala jsem se tím směrem. Křeslo. Dobrý nápad.

Byli jsme tam, kde jsem ho opustila. Místnost ve věži, o které jsem věděla, že může být kdekoliv a nikde. V čase, který nejsem schopna určit, ostatně proto, že Saitz takovou podružnost a berličku, jako je čas, neuznává. To by mne zajímalo, jaký používá kalendář, napadlo mne, ale hned jsem se napomenula. Typický příznak posttraumatického šoku. Chtělo by to pár facek na vzpamatování. Očekávám, že mi Saitz rád vyhoví.

Usadila jsem se do křesla se vší elegancí, jíž jsem byla schopna. Nebylo jí mnoho. Těžko jednat v gotickém sálu v roztrhané noční košili, s ohořenými vlasy, roztřesenými údy a placatými klouby a ještě přitom zachovávat nějakou eleganci.

„Ibrahime Saitzi, nemáte dojem, že jste mi něco zapomněl říct?“

„Nemám ten dojem,“ odpověděl Saitz. Tentokráte tiše. Seděl rovně, jak prkno, ani náznak toho, že by si chtěl palci točit mlýnek. Tentokráte mne vnímal. Zasloužila jsem si jeho pozornost, věru zasloužila.

„Tedy něco, co jste mi neřekl,“ konstatovala jsem věcně. Obchod vždycky věcně, emoce až tam, kde se očekávají, že ty parchante.

„Tak je,“ přikývl Saitz.

Pozdvihla jsem obočí, zhruba tolik, jako Otto, když naslouchal Martinovi z Wartberka. Maximální náznak zájmu, jaký jsem si chtěla dovolit. Mohla dovolit.

Saitz gesto zaregistroval. Jistě, že zaregistroval, jako by mu mohlo něco ujít, i kdybych chtěla. Opřel se o opěradlo svého koženého křesla.

„Když jste ke mně poprvé přišla, myslel jsem si, že se musel Martin zbláznit. Že pověřit někoho takového, jako jste vy, takovým úkolem… prostě že je to nestoudné. Nemyslitelné. Arogantní, namyšlenou fiflenu, zahleděnou do školometských frází, genderového útlaku a dávných světů. Byl jsem, a to se přiznávám, proti.“

Mlčela jsem. Kdysi, někdy v minulém životě, před miriádami let a dvaceti hodinami, bych mu za to řekla pár ostrých slov. Teď jsem neříkala nic. Nebylo co. Měl pravdu. A krom toho nebyla ta pravda důležitá. Tahle ne.

Saitz vyčkal, jen náznakem, aby mohl zachytit jakýkoliv můj protest, aby pro něj byla příležitost. Aby otevřel okno stínům mojí duše.

„Ale pak, když jsem sledoval, jak hledáte, co máte najít, jsem byl… přiznám se … pohnut. Nezapřete v sobě to, že jste s ním vyrůstala. Nezapřete v sobě Tessari ani Vaterbiho, ale ani lidství. Byl jsem… byl jsem zvědav, zda dojdete nakonec cesty. A nakonec jsem vám i fandil.“

„A proč?“ zeptala jsem se.

„Protože je to pro nás řešení,“ uhodl ihned, na co se jej ptám.

„Nejde o to, najít nějaké dokumenty, že ne? Ani ztracené stříbro knížete Boleslava, že ne?“

„Máte pravdu. Nejde. Měla jste ale přesto pro mne něco najít.“

„Niuunburg,“ řekla jsem a nemyslela jsem to jako otázku.

Mlčel. Čekal.

„Vím, že vrah Martina z Wartberka přinesl dokumenty i kořist na Horní hrad v Krušných horách. Tam jste jej dopadli. A potrestali. Dokumenty vám nechybí. A přitom všem i víte, kde je Niuunburg. Tak proč jsem jej musela hledat?“

„Znáte první odpověď. Znáte i druhou?“ zeptal se se zájmem Saitz.

„Protože cesta je cíl?“

„Protože cesta je cíl.“

„A vy… vy znáte otázku?“ zeptala jsem se na to, na co jsem se tak dlouho chtěla zeptat…

„Znám. Ale není na mně, abych ji položil a není na tomto místě, aby ji slyšelo. Je to brána, na kterou budete muset zabušit sama.“

„A co když to neudělám? Co když mám té vaší dětinskosti dost? Proč se prostě nezeptáte? Proč jste se mne nemohli zkrátka zeptat před tím?“

Saitz mlčel, ani náznakem nedal najevo, že by mne slyšel. Jistě, co také mohl dělat, na tak hloupou otázku se mu ani nemohlo chtít reagovat.

Sklonila jsem zrak a nebyl to ode mne náznak pokory. Bylo to hluboké zastydění se za vlastní naivitu.

Saitz zdvihl dlaň ze stolu, pod ní byly klíčky od auta.

„Stojí před východem. Máte tam i šaty. Bude to pro vás citelně pohodlnější, než palasportace.“

„A vy?“

„Já s ní problémy nemám,“ usmál se Saitz.

Zdvihla jsem se z křesla. Už nebylo co říct. Dozvěděla jsem se, co jsem se dozvědět měla. Bylo potřeba dojít na konec cesty. Projít pouť. Projít zasvědcením. Když už ne po kolenou, tak alespoň v hadrech.

Vzala jsem klíčky a ani jsem se neohlídla, nerozloučila. Za chvíli se uvidíme.

Až venku jsem se pozastavila nad pokrokem. Moje pouť nebude ani v hadrech, ani po kolenou. Subaru Forester měl na zadním sedadle nové oblečení a bylo mi jedno, jestli mne někdo v liduprázdné uličce uvidí, jak se vysvlékám do naha a převlékám se do nového oblečení.

Otočila jsem klíčkem. Tachometr ukazoval najeto sto třicet kilometrů a palubní GPSka mne informovala o tom, že stojím na Maltézském náměstí.

Chvíli mi trvalo, než jsem cíl cesty zadal. Stodvacetsedm kilometrů, dvě hodiny jízdy zšeřelým podzimem. Přes Louny, Chomutov, Klášeterec nad Ohří a Ostrov, než se dostanu k Hornímu hradu.

Kdysi možná bývaly pouti romantičtější, pomyslela jsem si a nastartovala.

Pak mi to došlo.

Nešlo o nedostatek romantiky.

Někdo měl zatraceně naspěch!