Příběh strýčka Martina

Projížděla jsem probouzející se Prahou. Navigace mne vyvedla kolem Pražského hradu k Břevnovskému klášteru a dál na nějakou dálnici, na níž mne překvapil semafor a přechod pro pěší. Pak odbočka na letiště a teprve v tu chvíli mi došlo, že musí být volný den, jinak bych se musela prodírat dopravou mnohem hustší. Je to divné, když nevíte, jaký je den a datum. Mžourala jsem na palubní hodiny automobilu, naštěstí u navigace bylo i rádio a s ním datum. Civěla jsem na něj. Bylo… ano, bylo pár dní od okamžiku, kdy jsem se s Ibrahimem Saitzem viděla poprvé. Kdy jsem přislíbila, že pomohou hledat přelud s vidinou jeho objasnění části mého života. S nadějí na to, že mi řekne, co se stalo se strýčkem Martinem. Kdo byl.

U výjezdu na Knovíz jsem už byla ochotna přiznat sama sobě, co se stalo. Že jsem se vydala na cestu a všechno bylo součástí té cesty. Že mne … obelhali není to pravé slovo… vyprovokovali? Ne, inspirovali. Že mi umožnili nahlédnout pod pokličku kotle, v němž se vařil svět. Že mi umožnili podívat se do jednotlivých paprsků světla a pomohli mi zaclonit zrak, abych z té záře složených proudů světla neoslepla.

Copak bych kdykoliv byla ochotna něčemu z toho uvěřit? Copak bych někdy byla ochotna zastavit se v tom všem moderním kvaltu a spěchu a zamyslet se nad tím, jaké síly a pochody utvářejí to, v čem žijeme? Až příliš často jsem si říkala, že svět prostě tak funguje, ale příliš málo mne zajímalo, kdo či co způsobilo to, že tak funguje. A jediná změna byla v tom, že jsem připouštěla otázku, že jsem o ni měla zájem, ale k odpovědi jsem měla stejně daleko, jako před tím.

A už jsem pochopila to úsloví. Cesta je cíl. Tak často ho strýček Martin opakoval. Příliš často se zaměřujeme jen na cíl. Hodnotíme se jen podle toho, jakých cílů jsme dosáhli a ne, jak jsme jich dosáhli, říkával strýček Martin. Táta mu přikyvoval: Pecunia non olet. Nesmrdí. Nikdo se neptá, jak jsi jich nabyl. Jsou to jediné měřítko úspěchu v tomto světě. Ne rodina, ne bližní. Ne to, co jsi poznal, porozuměl, čemu jsi napomohl.

Cesta se změnila. Namísto čtyřproudé dálnice z ní najednou byla širší okreska. Jen tak, bez velkého varování. To, co naše civilizace bere jako jediné ocenění, náhle zřejmě došlo. Bylo mi to jedno. Měla jsem před sebou ještě hodinu jízdy, upozorňovala mne opatrně GPSka.

Cedule ukázala odbočku na Žatec. Zaváhala jsem. Čas … ten bych asi měla. Co je to spěch a čas, jen berlička. Už jsem sáhla po blinkru, abych vyjela a zamířila ke kopci, kde možná, kdysi, kdyby se to dalo prokázat, stávalo Žatecké hradiště a kousek od něj zkamenělá posádka, kterou hejtman Kouna učil kázni. Nic z toho lidi mého věku nezajímalo natolik, aby po tom opravdu pátrali. Aby si alespoň položili otázku, když už by na ni neměli odpověď. Aby si přiznali závažnost samotných otázek. Aby jim stačilo se zeptat. Aby vyšli na sluncem zalitou stráň, zastavili se, rozhlédli se po kraji a sami sebe se zeptali: „je to možná, aby tu stálo hradiště zvané Žatec“?

Čas… ta berlička … toho jsem se nebála. Bála jsem se o prazáklad. O energii. O vůli dovést to šílenství k odpovědi. Věděla jsem, že tu mám já. A někdo jiný, má otázku. A spojením obojího dohromady něco vznikne. Co, už těžko bude moje starost. Ale ten okamžik, energie stvoření, se nesmí minout. Lhostejno, zda si říkám, že nemám čas, nebo zda věřím podstatě energie.

Kdysi jsem ráda čítala Ursulu Le Guinovou a její Příběhy Zeměmoří. Kdo mne k tomu navedl? Jasně, že strýček Martin. Dal mi ji k narozeninám. Osmým. A sestra ji podědila. Milovaly jsme čaroděje, jako všechny děti toho věku, milovaly bychom Pottera, ale tehdy byl čas na Zeměmoří, nevadilo mi, že knihu nahrazovaly mizerně xeroxované šedé listy. Však byl komunismus a Le Guinová … kdo ví, kdy u nás vyšla česky.

„Opravdu stačí znát tajné jméno, abychom někoho ovládly?“ ptala jsem se maminky. Ta se smála. Tatínek se smál méně a řekl, že svět představivosti Le Guinové je složitý. Ale něco že na něm je. „Židé také nevyslovují Boží jméno od nepaměti, i když ho znají,“ připomínal nám.

Tehdy o víkendu přijel Martin. Seděli jsme kolem stolu, večeřeli jsme a my jsme se se sestrou vyptávali Martina. Věděli jsme, že bude povídat. Nikdy se nestalo, aby nám nedal knihu a neodpovídal trpělivě celé hodiny na naše otázky. A potom, až my půjdeme spát, si s tatínkem a maminkou otevřou lahvinku vína a budou se dohadovat, co na těch pohádkách pro děti je, jenže co na tom, to nám nevadilo.

„Máte pravdu, košťata,“ smál se Martin. „Židé nevyslovovali boží jméno. Ani my to neděláme. Chytře jste na to přišly,“ pochválil nás a Šárka prosebně střelila pohledem na tátu, aby nevyzradil, že to víme od něj. Táta nás neprozradil.

„My ho přeci jmenujeme, strejdo. Říkáme Hospodin nebo Jahve!“, přisadila jsem si. „Ale my nevíme, zda je to jméno Boží,“ namítl tatínek. „Víme jen, že tak mu podle tradice říkáme.“

„Židé jeho jméno nikdy nezapsali celé. Jejich abeceda nezachycuje samohlásky, takže nevíme, jak se skutečně to jméno vyslovuje. Staří učenci dokonce tvrdí, že hebrejština a některé další jazyky záměrně nezapisovala všechna písmena, aby znemožnila laikům bez dlouhého studia stanovit skutečný význam textu. Myslíme si, že se možná jméno boží vyslovovalo Jahve. Ale možná ne. Zbytečně nás svádí k rouhání naše namyšlenost, že to víme. Nevíme nic, cožpak není psáno, že nevezmeš Jeho jméno do úst nadarmo,“ zeptal se strýček a my jsme vážně přikývly.

„A proč to všechno nezapisovali celé, strýčku?“ zašeptala jsem, oči rozšířené zvědavostí.

„Protože slova neumí vyjádřit vše. Umíme jimi popsat pár základních věcí, ale nemáme jak jimi vyjádřit komplikované situace a vztahy. Kněží ve starověkém Egyptě měli dvojí písmo. Jedním psali obchodníci, druhým psali kněží – a to právě proto, že složité věci měli lidé pochopit až po dlouhém studiu a přípravě, zatímco obchodní úpis, objednávka či smlouva musela být srozumitelná na první pohled.“

„A co museli udělat, aby pochopili to kněžské písmo?“

„Stát se kněžími, přeci. Dlouho studovat, hledat skryté významy, nechat z jediného slova rozeznít celou symfoniii vzkazů a odkazů dávných myslitelů. Proto byly staré texty vlastně tak krátké. Měly málo slov, ale ta slova byla nabita významy, odkazy. Každé z těch slov bylo kouzlem, které otevíralo něco velikého.“

„Co třeba, strýčku? Co velikého?“

„Poselství, dnes už ztracená. My už nejsme uvyklí přemýšlet nad mnohovrstevnými význami. Nestačí nám napovědět, když nám to není řečeno po lopatě, myšlenku opouštíme. Kdysi byly texty cestou, kterou bylo třeba projít, abychom se dostali k cíli. Dnes už musí být jen cílem. Už se z nich vytratilo božství a zůstaly jen laickými. A jen málo lidem se v nich chce hledat něco, co přesahuje ta písmena.“

„A můžeme tedy poznat něčí tajné jméno?“

„Jistěže, svoje v prvé řadě,“ odpověděl Martin. „Přineste papír. Napíšeme si ho.“

A maminka přinesla papír a večer jsme trávili tím, že jsme se každý snažili namalovat svoje tajné jméno. Abecedou, která neexistovala.

Do postele nás ukládal Martin. Vymohly jsme si, aby nám chvíli četl a tak vzal Čaroděje a přečetl nám kus kapitoly. Pak zhasl, došel nás pohladit po vlasech, při tom šlápl na kostku, ale nenadával. Smál se, že máme obranu před únosem ve spánku. „Dobrou noc, Joaniko, zašeptal.“ A já jsem usínala se svým tajným jménem, které mi vládlo. Ano, takhle znělo, kdybyste ho zapsali v nějaké z existujících abeced. Přesně takhle. S tou výhradou, jako u každého tajného jména: pro každého zní jinak. Každý jej vyslovuje jinak. Ale vždycky je jen jedno, stejné. Už mi to neznělo jako protimluv.

Svět magie mi byl najednou tak blízký. Svět myšlenek. Svět vůle.  Slova.

Málem jsem ji přehlédla. Přejela. Mozek mi sepnul do přízemních rovin silniční navigace až v okamžiku, kdy GPSka začala protestovat a vztekle nadávat „Otočte se zde.“ Poslušně jsem se otočila. Opravdu, byla tam malá odbočka, skoro nenápadná. Ze silnice věrně kopírující řeku Ohři najednou uhýbala prašná silnice a směrovka před ní ukazovala na cíl mojí cesty.

Horní hrad.

Odbočila jsem a za první zatáčkou, když mne minuly stromy záhybu lesa, jsem ho uviděla. Nevím, jak jsem si ho předstvovala. Možná to hradiště. Kolovou hradbu kolem skalnaté ostrožny, jistě, tak nějak. Možná pobořené gotické zdivo. Ano, nějak tak asi. A tady… viděla jsem věž,  obepnutou kovovými pásy a s praporcem fénixe zdvíhajícího se z popela. Přišlo mi to… tak absurdní. Projdu zásvětím, abych doputovala na hrad, kde si pár trampíků vyvěsí trenágle sešité do gargantuvoské tapisérie?

Zpomalila jsem. Auto se vyhouplo přes kopeček, prosvištělo zatáčkou a já jsem uviděla další podivnost té scenérie. Z půlky hrad, poctivá strážní věž klasické gotiky s opevněnou ostrožnou polozřícených hradeb, z půlky zámek, který snad mohl v lepších letech věrně kopírovat Hlubokou. Když jsem popojela ještě dále, vykoukla na mne novogotická kaple a já jsem nestíhala zírat.

Tady? Až sem jsem měla dojít?

Absurdní uspořádání. Absurdní divadlo.

Byla jsem si jistá, že jsem správně.

Zastavila jsem před zákazem vjezdu a zacouvala do něčeho, co mi vzdáleně připomínalo plochu možná zamýšlenou na parkování. Pešky to byla minuta k bráně. Po pravé ruce jsem měla zeď a zarostlý plot, po levé sráz a pak najednou brána, stejně absurdní jako všechno viditelné. Z opadalé omítky, z neskutečného rumiště, střech pokrytých potrhaným dehtovým papírem a cihel odpadávajících od obvodového zdiva, se vyloupla jemně okrově nahozená brána se znakem. Bála jsem se na něj pohlédnout, vyděšeně jsem si představovala, že tam bude fénix v plamenech, ale bránu tvořil znovu sotva někdo příčetný. byl nad ní erb připomínající něco jako dálnici. Bane, šikmé trámy, které mají upomínat na plášť, jímž nahradil prapor ve Svaté Zemi, znak Buquoyů.  Proč, to mi unikalo. I když, proč ne. Vlastně tu asi nějaké panství mohli vlastnit.

Masivní kovová mříž přehrazující bránu byla zavřená. Přišla jsem k ní a bez velké naděje jsem do ní strčila. Zakřípala a otevřela se. Nebyla zamčená. Horní hrad byl samé překvapení.

Vstoupila jsem do průchodu v hradním paláci. Či spíše  zámku, hradní bránu už připomínal průchod jen stěží. Průchod bránou lemovaly nástěnky se spoustou fotografií a textů. Začetla jsem se do historie hradu.

„Jdete si prohlédnout hrad?“ ozvalo se za mnou. Otočila jsme se.

Mohlo mu být pětatřicet. Mírně shrbený, prošedivělé vlasy, v zelených maskáčích, svetru a rozepnutém vaťáku. Asi kastelán.

„Vy jste tu kastelán?“ zeptala jsem se, abych se ujistila. Asi budu potřebovat někoho najít. Koho. Jak. Jak se doptat…

Usmál se. „Ne. Já jsem hradní pán.“

„Aha, jak to?“ zatvářila jsem se zmateně, protože jsem neměla nejmenší ponětí, jak se liší ve státním sprácovství kulturních památek pojem kastelán od hradního pána. Možná to zní pro návštěvníky líp.

„Hrad mi patří,“ upřesnil, když viděl moji nechápavost. „Normálně v zimě neprovádíme. Ale jestli si chcete hrad prohlédnout, můžete, když už jsme mne tu zastihla. Vstupné je dobrovolné,“ dodal a ukázal rukou. Podívala jsem se tím směrem. Ležela tam kasička. Na Česko možná příliš velká a příliš málo přidělaná.

„Vy jste Buquoy?“ přeptala jsem se, protože mi to pořád nějak nedocházelo.

„Ne, to ne. Hrad jsem koupil před asi deseti lety a teď ho opravujeme. Byl v poněkud dezolátním stavu.“

„Aha,“ konstatovala jsem, protože mému zmatení to moc nepomohlo. „Víte, já jsem asi čekala něco jiného.“

„To víte, čtyřicet let komunistického hospodaření, nemůžete čekat, že se to za pár let opraví,“ zatvářil se roztrpčeně.

„Ne, ne, tak jsem to nemyslela. Já… myslela jsem, že tu bude hradiště.“

„Hradiště? Ne. To tu není doloženo. Historii hradu máme datovanou až ze třináctého století. Najdete to tady na té nástěnce,“ ukázal znovu rukou na další kus nástěnky.

Třinácté století na mne bylo příliš daleko. Zahleděla jsem se do nástěnky. Čekal. Věděla jsem, že musím působit divně. Zima a někdo se v ní drápe na hrad a ani ho vlastně nechce vidět.

„Ale víte, co je zajímavé? Když to nedávno byly vykopávky, tak tu našli nějaké mince, které byly podstatně starší, než třinácté století. Asi dvě nebo tři. Na druhém ostrohu,“ ukázal rukou zase někam jinam, kde byl jen průchod a nic k vidění.

„Jaké mince? A o jaké vykopávky šlo,“ chytla jsem se naděje jako stébla.

„Stříbrné. Nějaké denáry, prý z doby knížete Boleslava. To musí být, no ještě o hodně let dříve.“

„Tak o třista,“ pousmála jsem se. Přikývl. Zřejmě mu pár let sem a tam moc neříkalo.

„A kdy tu ten průzkum byl,“ kula jsem žhavou stopu.

„Tři roky tu běžel. To víte, před stavebními úpravami je povinný, i když jde jen o rekonstrukci. Navíc je Horní hrad zajímavý tím, že jej jako jeden z mála v okolí dal založit přímo panovník Přemysl Otakar II.“

„A kdo ten průzkum vedl?“ zeptala jsem se.

„No vidíte, na jméno si nevzpomínám, zakroutil hlavou. Já si pamatuju jen Durdíka a ten to nebyl,“ pousmál se chmurně. Mého zklamaného výrazu si nevšiml, sám o sobě dodal: „Já si pamatuju spíš toho druhého vědce, co sem jezdil ten výzkum konzultovat. Měl takové divné jméno. Tedy příjmení, jméno měl normální. Moc příjemný a znalý člověk. Martin… hmmm,“ vzpomínal.

„Waterbi,“ doplnila jsem automaticky.

„Jo, to je on, máte pravdu, přikývl nadšeně, že si vzpomněl. „Vy ho znáte?“

„Studuju historii,“ řekla jsem neutrálně. „A vyvodili z toho nálezu micní něco?“

„No, říkali, že budou muset udělat další sondy. Snad příští rok, když budou peníze. Znáte to, jak to chodí. Že by to mohlo dataci hradu posunout nutně dopředu. A osídlení poohří s tím. To víte, že by to pro nás byla významná věc,“ prohlásil.

„A kdy tu byl naposledy ten Waterbi,“ zeptala jsem se rozechvěle.

„Jak říkám, ty vykopávky už jsou několik let, nebyly peníze dál to zkoumat, udělaly se jen nutné sondy kvůli stavebním úpravám. Vidíte, že se to tu snažíme zajistit.“

Zklamání. Chvíli to tak vypadalo… nadějně…

„Ale nakonec se ho můžete zeptat sama. Teď jsem ho potkal, že nahoru se porozhlédnout, to víte, na průzkum není vhodné období. Je tu přes víkend.“

„Kdo?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Ten archeolog. Waterbi…“