Příběh strýčka Martina

Ztrnula jsem jako zkoprnělá. Jeho jméno… já vím, příliš brzy jsem odvykla slýchat ho v présensu, řadit ho mezi živé. I když naděje umírá poslední, jistě. S člověkem.Ztrnula jsem jako zkoprnělá. Jeho jméno… já vím, příliš brzy jsem odvykla slýchat ho v présensu, řadit ho mezi živé. I když naděje umírá poslední, jistě. S člověkem.
„Martin Waterbi je tady?“ zeptala jsem se opatrně, abych vyslovením té věty nezaplašila naději a nevzbudila se z překvapení.
„Ano, s těmi ostatními pány, nahoře u kaple nad arboretem,“ odpověděl mi hradní pán.

Byla bych se rozeběhla za nimi, ale kolena se mi tak třásla, že jsem se stěží odvážila zeptat „A kde bych je našla?“.
„Musíte to obejít… víte co, půjdu s vámi, stejně vám musím otevřít druhou bránu,“ řekl mi a otočil se.

Prošli jsme portálem brány a vyšli na velké nádvoří pokryté bahnem a stavebním materiálem. Zahnuli jsme do prava, přišli k další bytelné kovové bráně. Vytáhl z kapsy svazek klíčů a už na druhý pokus se trefil do toho správného. Ukázal rukou nahoru: „Půjdete pořád nahoru, točte se do prava a dojdete ke kapli.“

Zvrátila jsem hlavu. Nade mnou, na pahorku, se tyčila kaple, kterou jsem viděla z příjezdové cesty.
„Děkuju, pane hrabě,“ řekla jsem s úsměvem.
„Není zač,  madamoiselle,“ mávnul rukou a nechal mne projít bránou.

Šla jsem dále po cestě. Z jedné strany kamenná zídka zpevňovala svah, z druhé svah padal k říčce. Pak se zídka rozestoupila a já se vydala vpravo, až jsem po úzké cestičce mezi smrky zezadu přišla k hradní kapli.

Obešla jsem ji. Ostrožnu obtáčelo zábradlí tak chatrné, že nemohlo splňovat nejenom eurounijní normy, ze zdí kaple v krustách opadávala omítka. Byla jsem si jistá, že jsem na správném místě. Na místě, které neváhalo vyzařovat radost ze své absurdní poetiky.

Byli tam. Dva. Jeden otočený zády ke mně seděl na kamenné lavičce, druhý menší, hubený, s šedivými vlasy stál nad ním a něco mu říkal. Toho druhé jsem poznala. Ibrahim Saitz. Když mne uviděl, jen syknul: „Je tady,“ a kývl hlavou směrem ke mně. Jeho slova mi narazila bez hlesu do hlavy, protože zase mluvil tím svým podivným způsobem.
Na to gesto se ke mně otočil i ten sedící. I toho jsem poznala okamžitě.

Strýček Martin.

Usmál se na mne, tím svým měkkým úsměvem bez cenění zubů, jeho oči jiskřily a já … já jsem najednou nevěděla, co mám dělat. Tak dlouho jsem si opakovala, že chci vědět, kdo mu „to“ udělal“, až jsem odvykla představě, že by mohl žít. Že se to všechno mohlo stát z nějakého dobrého důvodu. Najednou jsem se bála, že mne podvedl. A zároveň jsem v to doufala. Protože jen takový podvod znamená, že žije. Že bude všechno jako dříve.
„Vítej Veroniko. Pojď, sedni si ke mně,“ zaťukal do kamene své provizorní lavičky před dveřmi kaple. Pak otočil oči k Ibrahimu Saitzovi, který si mne přestal měřit pohledem: „Jen pojď, já vás tu chvíli nechám,“ zahučel Saitz. I když to vypadalo, že je mu líto, že si musí nechat následující rozhovor ujít.

Posadila jsem se na lavičku vedle strýčka Martina.
„Vypadal jsi tehdy … popálený… Bála jsem se o tebe. Všichni jsme se báli,“ začla jsem bez uvítání.
„Vím. Je mi líto, čím jste museli projít,“ přikývl smustně Martin.
„Proč jsi tu? Proč jsme tu,“ opravila jsem se znovu.
„Já tu jsem, protože musím. Jsem tu, abych přijal rozsouzení.“

Přišel čas na to, abych ze sebe vychrlila všechno, na co jsem celou tu dobu svého putování tímto i jiným časem myslela: „Pohádali jste se. Devítka mezi sebou, církev. Každý jste chtěli něco jiného. Ty, Lavada, Saitz a ostatní. Začali jste se mezi sebou vraždit. Málem jsem se zbláznila, když jsem tě hledala. Tedy, dost možná jsem se už zbláznila. To není normální, že se mi zdají tak živé sny a představy. A teta Tes a Paul. To všechno… Byly chvíle, kdy jsem si myslela, že tomu rozumím. Teď sedím vedle tebe a nevím, ze kterého konce se může ten spletenec rozmotávat. Jaké rozsouzení? Kdo tě bude soudit?“
„Cesta je cíl, Veroniko,“ zašeptal Martin. „A já jsem se provinil na tobě nejhůře, jak jsem mohl. Ty mne budeš soudit.“
„Nerozumím,“ zamračila jsem se.
„Nic z toho nebylo tak, jak to vypadalo.  Nepohádali jsme se tak, jak si myslíš. Nezačali jsme se vraždit. Nikdo mne nepřepadl. Jen jsme se dostali na kraj možností.“
„Jakých možností?“
„Všech. Lidských i našich.“
„Tomu nerozumím,“ zamručela jsem znovu.
„Bude to dlouhé povídání. Pokusím se ti to vysvětlit. Není to tak, že by se Devítka pohádala.  Nemůžeme. V tomhle nejsme lidé. Uznáváme jen jeden závěr, jen podstatu věci rozpletenou v protonanci. Sledujeme vlákna událostí, abychom zjistili jejich podstatu, příčinu a důsledky. A to je jediná objektivní pravda, o tu není jak se hádat.“
„Saitz říkal, že jste zašli tak daleko, že už nejde vlákna rozplést,“ namítla jsem.
„Ale jinak, než jsi to ty pochopila. Došli jsme až na konec cesty. Doprovodili jsme lidstvo někam, kam jsme ho nikdy vyprovázet nechtěli. Ale už je pozdě. Technologický pokrok spolu s etickými a celospolečenskými změnami došel tak daleko, že brzy přijde chvíle, kdy Devítka nebude zvládat korigovat extrémy. Nebude schopna odstínit lidstvo od okouzlení vlastní svobodou, ctižádosti jedinců a dalších degenerativncíh faktorů. Což spolu s tím, že jedinci budou mít v rukou moc celé lidstvo zničit, bude mít fatální důsledky. Bude příliš mnoho jedinců, jejichž jednání bude mít dalekosáhlé a nevratné důsledky.“
„To se říkalo už tolikrát v minulosti,“ namítla jsem.
„My jsme to neříkali nikdy,“ odporoval  Martin. „Až doposud šlo o zničení velkých civilizací, v nejhorším případě o utrpení obrovského množství lidí. Zničení národů. Věděli jsme to, předvídali jsme to dopředu a byla to cena za korekci nějakého degeneračního jevu nebo cena za chyby, které ony společnosti udělaly. V tomhle případě se blíží doba, kdy se podobná korekce odrazí na celé lidské civilizaci. Problémům nebude čelit jeden národ, ale veškeré lidstvo.“
„A co s tím mám já společného? A ty? Proč tě unesli?“
„Neunesli mne. Bylo to jen představení. Představení pro tebe.“
„Pro mne? Proč proboha?“
„Legendu o Devíti neviditelných znáš. Už také víš… kdo jsme… “
Přikýval jsem.
„Provázíme lidstvo k zásvětí. Snažíme se, aby se rozvíjelo tak, jak je to udržitelné. Aby nepřekračovalo hranice neprobádaného rychleji, než dokáže absorbovat. Aby něco, o co přišlo, nalezlo, až k tomu bude připravené.“
„Co to má, sakra společného s tvým únosem? Tedy s tvým vymyšleným únosem? Věřila jsem ti! Kdysi jsem ti věřila, Martine!“ začala jsem křičet a vylétla jsem na nohy. Nevydržela jsem sedět. Nešlo to, pálilo mne sedět vedle něj.
„Protože čekáme na soud.“
„Na jaký soud? O čem to zatraceně mluvíš??? Jaký soud!!!“
„O tom celou dobu mluvím. Než začneš zuřit, tak mne alespoň chvíli poslouchej,“ řekl Martin a já jsem zůstala stát. Dlouho jsem se mu dívala do očí, krev mi pulzovala ve spáncích, když jsem se snažila pochopit, proč zrovna on by mne podvedl. K čemu mohl potřebovat to, aby se o něj celá naše rodina bála. Kýval jsem jen hlavou a on pokračoval:
„Devět nás je nadáno schopnostmi prohlédnout podstatu všeho. A víme, kde stojíme. Víme, že svět nemůžeme zvládnout. Víme, že za chvíli se dostaneme na hranici, kdy už nebude stačit nic z toho, co umíme k tomu, abychom zvrátili to, kam svět míří. Že ho nedokážeme směřovat. A proto potřebujeme rozsouzení. Potřebujeme někoho, kdo nám řekne, co máme dělat…“
„Proč doprdele někoho? Proč se sami nerozhodnete, když jste bohové Všehomíra,“ zajčela jsem.
„Právě proto, že nejsme bohové. Právě proto, že jsme omezení svým logickým uvažováním. Právě proto, že víme, že nezbývá žádná možnost, než naděje. Ale naděje je něco, na základě čeho my se nerozhodujeme.“
„Tak co chcete slyšet?“
„Chceme slyšet Vyvoleného. Chceme, aby vyřkl boží soud. Aby se za nás postavil svým hlasem někdo, jehož vůle nebude z toho světa.“
„A jak to asi uděláte? Tím, že se necháš před mýma očima uškvařit na škvarek, upálíš tetu Tes a mne necháš zešílet?“
Martin se na mne díval a  já jsem s hrůzou pochopila podstatu jeho nevyřčené odpovědi…
„Ale proč? Jaaaak???“

„Když Devítka vznikla, předvídali jsme, že se může stát… že se stane, že nějaká situace půjde za hranice našeho poznání. Že naše pravidla, která nás brání před světem a svět před námi, někdy nemusí vyhovovat. V takové chvíli se podrobíme soudu Vyvoleného. Je to institut rozhodnutí starý, jako lidstvo samo. Jeden, kdo nazří přes boží milosti i bázeň to, co my nevidíme. To, čeho se nemůžeme zhostit ani uchopit měrou nám dannou. Jemu položíme otázku a jeho odpověď se stane. “
Zamrazilo mne. Odpověď. To je přeci to, co pořád nosím v sobě. Neznám otázku. Znám jenom odpověď… ale to … to nemůže myslet … vážně…
„A kdo bude ten Vyvolený…?“
„Ještě to nevíš? Pravidla říkají, že na jméně Vyvoleného se musíme shodnout. A potom každý z účastníků sporu má právo vystavit Vyvoleného cestě, jakou si usmyslí k tomu, aby uviděl jeho cíl… Kdykoliv jej kdokoliv může vystavit jakékoliv cestě, jenom o podstatě zkoušky a vlastním rozhodnutí mu nesmí říct ničeho. Ani o tom, na které straně on sám stojí.“

Zatápala jsem rukama po zábradlí. Všechno to začalo zapadat do sebe. Opřela jsem se, zábradlí nebezpečně zaskřípalo, vyhlo se do stráně, ale nespadlo.

Cesta je cíl. Každý může Vyvoleného vystavit cestě, kterou se snaží jej dovést k cíli. A ty cesty se skládají. Vyvolený vidí cíl ještě, než k němu dojde. Ještě, než zná celou cestu. Zná odpověď dříve, než otázku.

Bylo to vcelku zbytečné, abych se zeptala, ale zeptat jsem se musela:

„A kdo bude tím Vyvoleným, komu Devítka položí svoji otázku?“

„Veroniko Navarová, Devítka souhlasila s mým návrhem, abys byla Vyvolenou. A proto se ti stalo všechno, co se ti stalo. Bez důvodu. Bez příčiny jiné, než kterou ti říkám. Z mého sobectví, z naší neschopnosti podívat se na věc tak, jako se na ni podíváš ty.“
„Využíváš lidi kolem sebe…“ odtušila jsem. „Myslela jsem, že jsi nás miloval!“
„Miloval a miluju celým svým srdcem. A ty to víš. Jenže z téhle zodpovědnosti nemůžu utéct. Nikdo nemůže. Není kam. A nebylo pro nás lepší volby.“
„Co když… co když se rozhodnu špatně? Co když špatně odpovím?“
„Vždycky odpovíš dobře. Proto jsi Vyvolená. Nyní, když ti otázku položíme, jsi prošla cestou a tvá odpověď bude správná. Víme to. Nevíme jaká, ale všichni jsme se shodli, že jsi prošla cestou, jak káže statut Devítky. Že jsi viděla, co jsi vidět měla.“

Otočila jsem se. Rukama jsem se opřela o zašedalou kulatinu zábradlí a podívala jsem se dolů pod ostrožnu na Horní hrad. Vlastně jsem doteď neměla chvíli na to si ho takhle ze shora prohlédnout. Pode mnou byl zasněžený hrad. Tři křídla hradu s vachrlatnou střechou pokrytou dehdovým papírem a na další ostrožně strážní věž. Tady… tady někde se před tisíci let museli dva muži rozhodnout. Rychle. Rychle se rozhodnout, na kterou stranu se postaví v příležitosti, která se jim naskytnula. Aby provedli… jak to říkal Martin… korekci, ano, korekci.

Narovnala jsem se, opucovala jsem si z oblečení trochu toho sněhu, který se přichytil na moji bundu ze zábradlí.

„Znám odpověď a jsem připravená,“ prohlásila jsem.

Martin přikývl a vstal.

„Ale to neznamená, že bychom spolu byli vyrovnáni,“ dodala jsem.
Přikývl znovu: „Potom. Teď je čas.“
„Počkej,“ zarazila jsem ho, když natahoval ruku ke klice kaple. „Chci to … ty víš jak…“

Neřekl nic. Jen mrkl víčky a já věděla, že rozumí. Stiskl kliku, otevřel dveře a mně pod nohami ujela zem někam do nenávratna; byla bych se zapotácela, kdybych to nečekala.

Byla jsem připravená vyslechnout otázku. A dát odpověď. Protože v tu chvíli, kdy je nejhorší ze všeho čekat a ostatní jsou v neznalosti a ve při přešlapují na místě, musí Vyvolený přikázat. Rozhodnout.