Příběh strýčka Martina

Prostor, do kterého jsem vstoupila, v ničem nepřípomínal novogotickou kapličku nad Horním hradem, jejíž dveře jsem otevřela. Obrovská prostora obklopená sloupořadím podpírajícím románskými oblouky klenbu v nedohlednu nade mnou. Skrze vysoká a úzká okna pronikaly zbytky zimního světla ave vzduchu se mísil pach kadidla s vůní medového vosku kostelních svic.

Postavy svatých ve výklencích sloupořadí  jsem rozpoznávala. ale tváře jsem neviděla. Zaklonila jsem hlavu. Malba nade mnou znázorňovala krajinu ráje, v přítmí jsem ale víc nerozpoznávala. Stejně tak prostor a místo. Jen čas. Věděla jsem, že stojím v románské bazilice v době, která ji ještě románskou bazilikou nenazývala. V době, která ji považuje za vrchol svého stavebního umění, ne za dávnou historii. Co na tom, že jsem ji nepoznávala, nebyla to žádná ostuda. Kdo z mých profesorů by poznal o jakou jde románskou baziliku v době, kdy byla čerstvě postavena. A kdo z nich v ní byl v době, kdy její zdi voněly novotou.

Byla jsem tam, kde jsem chtěla být.

Znovu jsem se zhluboka nadechla. Rozpoznala jsem třetí složku ve vzduchu. Vůni dřeva. Natáhla jsem pravou ruku a nahmatala studený  vlhký kámen. Smočila jsem prsty a překřižovala se.

Šla jsem pomalu středem chrámu až k transeptu. Nikdy jsem si neuvědomovala, jak je světlo v románských bazilikách zrádné. Osvětlovalo dobře střed lodi, ale podél zdí se rozlévalo z oken příliš z výšky. Takové přítmí a nezvyklé světlo nabízelo nejenom soukromí, snad k modlitbám, ale také mátlo, bylo těžké rozlišit, co se ve stínech nachází.

Poznala jsem je, až když jsem stála v křížení transeptu s hlavní chrámovou lodí. Seděli  na dřevěných stolcích podél chóru, bez hnutí, beze slova.

Došla jsem k chóru, poklekla na schůdcích kněžiště a uklonila se. Bohu Všemohoucímu, ne jim. Stála jsem a čekala. Už nebylo, kam spěchat. Teď už to bylo na nich.

Jeden z nich vstal. Teprve když udělal krok od dřevěného trůnu, rozpoznala jsem ho. Strýček Martin.

„Veroniko Navarová, jménem Devíti shromážděných zde tě vítám v magdeburském dómu.“

Nedalo mi to. Otočila jsem hlavu, abych se rozhlédla. Nikde jsem ho neviděla. Dva hroby, měly by být na levé straně chóru. Neviděla jsem je. Možná … to bych byla ještě v jeho čase. I když… vlastně ani nevím, co bych měla v jeho čase hledat. Nepamatuju si, jak vypadal hrob císaře Otty a jeho ženy Edity před tím, než magdeburský chrám vyhořel a hrobka byla znovu vyzdobena. A vlastně ani nevím, jestli starý chrám stál na stejném místě, jako ten nový.

Martin počkal, než se zase budu soustředit na něj a po chvíli pokračoval.

„Shromáždění Devíti, dovolte mi, abych vám představil Veroniku Navarovou. Ji jsme navrhli a schválili jako Vyvolenou. “ Martin první a po něm všichni ostatní, byť skrytí ve svých stínech, mi jemným úklonem hlavy dali najevo, že zaznamenali mou přítomnost.

„Veroniko Navarová, ponejprv tě seznámím s důvodem, proč jsi tady a poté všichni přítomní promluví o cestě, kterou jsi prošla. Potom ti položíme otázku  a ty ji zodpovíš podle svého nejlepšího uvážení, vědomí a svědomí. Pokud se rozhodneš otázku nezodpovědět, řekneš nám to. Nikdo nemá právo tě za tvoji odpověď nebo odmítnutí odpovědi hanit, tupit, špinit ani jakkoliv jinak trestat tebe nebo kohokoliv z tvých blízkých. Propustíme tě ve cti tak, jak jsme tě přijali. Rozumíš
a přijímáš?“

„Rozumím a přijímám,“ prohlásila jsem.

„Devět, které zde vidíš, je vázáno službou lidstvu. Provázíme jej od úsvitu k úsvitu, snažíce se vystříhat jej omylů a pokušení lidstva nehodných. Těch činů, které by jej přivedly v záhubu. Povstali jsme z utrpení předešlých věků a s vědomím omylnosti nejenom lidské, ale i sobě vlastní. A vědomi si této omylnosti, této nerozhodnosti a nedokonalosti, ustanovili jsme sobě pro případ nerozhodnosti zkoušku, Ordál, který nás vyvede z tápání.  Pro tu chvíli, kdy je nejhorší ze všeho čekat  a ve při přešlapovat na místě jsme sobě smluvili, že zvolíme jednoho, kdo nevidí do našich věcí a je tedy nezávislý. Tohoto Vyvoleného může každý z nás vystavit cestě. Dát mu nahlédnout skrze události a dění to, co ho má přiklonit na tu či onu stranu sporu, aby ve vidění hodném božství nahlédl za závoj, jenž my sami odhalit neumíme. Veroniko Navarová, Devět z nás tě prosí a žádá o službu s vědomím tebou prožitého utrpení. A s upomínkou v to, že utrpení mnohem většímu právě tato služba má zabránit. Vyslechneš Devět a jejich důvody, proč tě této cestě vystavili?“

„Když jsem si myslela, že jsi zemřel, probrečela jsem řadu dní. Když mi Ibrahim Saitz řekl, že tě mohu najít, doufala jsem, že je to možné. Že tvé zmizení mělo nějaký důvod. Když jsem si prošla několika dny hledání, které mi připadaly jako roky, doufala jsem, že ten důvod je opravdu dobrý. Ano, chci ty důvody slyšet a stále doufám, že budou opravdu velmi dobré.“

„Dobře tedy. Jmenuji se Martin Waterbi a jsem jeden z Devíti. Vystavil jsem tě svému zmizení, abys viděla bolest, jakou způsobuje nečekaná ztráta.“ Natáhl ruku.

Další stín vlevo od něj povstal z trůnu a vystoupil do světla. Pokývl hlavou směrem ke mně. „Jmenuji se William Joseph Levada a jsem jeden z Devíti. Vystavil jsem tě pochybnostem o světě, o tom, jak jej znáš a jak jej vnímáš. Tomu, že to, co vypadá pochopitelně, je jiné, než jak to chápeš, když jsme se setkali poprvé.“

Ze stínu se odpoutala další postava a hlavou se uklonila mým směrem: „Jmenuji se Ibrahim Saitz a jsem jeden z Devíti. Vystavil jsem tě vidění odvěkosti světa, když jsme spolu putovali k základnům našeho ustanovení.“

Další se k němu přidal a pozdravil mne nachýlením hlavy: „Jmenuji se Bernard Ansari, jsem jeden z Deviti a vystavil jsem tě přátelství, když jsi potkala mého syna Paula.“

„Jmenuji se Thierry Romain Camille Jordan a jsem jeden z Devíti. Vystavil jsem tě zradě, když jsem nechal Paula, aby jsi jej poznala jako zrádce, jenž tě chce unést,“ prohlásil další z nich.

„Jmenuji se Bruno Werthelm, jsem jeden z Devíti. Vystavil jsem tě všepřekonávající lásce a sebeobětování, když Tesaia de Vero obětovala sebe, abys mohla uprchnout.“

Další povstal: „Jmenuji se Sifaos Thot a jsem jeden z Devíti. Vystavil jsem tě beznaději ze ztracení, když jsi uprchla do neznáma a pocitu z moci, kterou jsi v sobě probudila.“

„Jmenuji se Dorotheu Zografu, jsem jeden z Deviti. Já jsem tě vystavil viděním stínů, abys spatřila děje minulé a pochopila, kde se cesty
spojují.“

Poslední stín se odlepil od kamenné zdi katedrály ze svého trůnu: „Jmenuji se Maxmilián Imhutes, jsem jeden z Deviti. Já  jsem ten, který tě dnes večer vystaví poslednímu vidění – ostří, které odděluje jedno od druhého, staré od nového. Věci, které jsou nahoře od těch, které jsou dole, ačkoliv jedno jsou. Tomu, že po noci a stínech vyjde slunce.“

Devět jich stálo v půlkruhu kolem oltáře, přede mnou a jak jsem doufala, i před tváří Boží. Prohlížela jsem si je, jejich tváře, prohloubené stíny z vysoko zasazeného okna, tance světel z voskových svic mihotajících svými plameny ve vysokých svícnech kolem oltáře. Nyní, když udělali krok, krok ke mně, přišlo mi, jako by udělali krok k lidství. Ano, vystoupili ze tmy, do lidství. Připomínala jsem si, co mi jeden který z nich udělal, co mi způsobil. Nadechla jsem se vzduchu provoněného kadidlem a dřevem. Měla jsem na na jazyku něco peprnějšího. Něco o bolesti svojí,  sestry, matky a otce nad mužem, který pro nás sehrál divadlo. O cestě za falešným úkolem. O mé pochybnosti nad tím, jaký význam může mít cesta.

Zavřela jsem oči a přestala dýchat. Krev mi tepala ve spáncích, jak se mi hrnula do hlavy. Hluboko uvnitř sebe jsem cítila odpověď. To, jak dlouho ji v sobě nosím. To, jak se těším na otázku, která mne zbaví odpovědi. Na svou vděčnost za to, jakou cestou jsem prošla a koho ze mne nakonec udělala. Cítila jsem se … jiná. Znovuzrozená.

Vydechla jsem.

„Vždy jsi mi, Martine, říkal, že nevíme, pro jaký úkol nebo z  jakého důvodu se učíme všemu, čeho se učíme, ale že nesmíme promarnit okamžik poznat všeho, čeho se nám k poznání dostává. A že až přijde ta chvíle, kdy budeme mět ze sebe vydat všechno, bude jen a jen na nás, jak v ní obstojíme. Co myslíš, Martine, je to tahle chvíle?“ zeptala jsem se.

„Pro nás všechny, pro celý svět, ano, je to tahle chvíle.“

„Také jsi mi říkal, že není možné, aby jeden člověk spasil svět. Že ani Sodomu a Gomoru nechtěl Hospodin spasit pro jediného člověka a vyžadoval alespoň dva spravedlivé. Že takové příběhy se dějí jen v pohádkách a legendách. Jak tedy je možné, abych svět spasila já sama?“ zeptala jsem znovu.

„Spás světa, Veroniko, neleží na tobě. Nehledáme spravedlivého mezi národy natož někoho, kdo by nesl Prsten k Hoře Osudu. To je práce, kterou umíme udělat sami. Hledáme někoho, kdo odpoví naši otázku odpovědí, kterou ucítí, protože my sami jsme ponořeni do problému příliš hluboko na to, abych odpověď cítili. Svět nespasíš. Spása světa je pořád… nu, na vůli Boží….“

A mám to. Myslela jsem si, jak důležitý úkol mám.

„Když odpovím vaši otázku, co se stane?“

„Zařídíme se podle tvé odpovědi.“

„Co moje domluva s Ibrahimem Saitzem?“

„Bude považována za naplněnou z tvé strany a závaznou pro něj tak, jak jste umluvili.“

„A ty? Vrátíš se?“

„Podle toho, jak se mé poslání naplní.“

„Vysvětlíte mi tedy, o co jde? Jaká je otázka?“

„Ne dnes, Veroniko. Dnes jsi slyšela všechno, co jsme ti mohli říct. Víš také, že Maxmilián Imhute, jeden z Devíti, tě dnes nechá projít poslední částí cesty. Odpočineš si. Otázku ti položíme zítra ráno, za východu slunce. Nyní jdi v pokoji.“

„Asta fae,“ odpověděla jsem. Staniž se.

Otočila jsem se a bez ohlédnutí vyšla z magdeburského dómu ve věku, kdy Otto byl vládcem Říše. Teprve venku, na ostrohu, před kapličkou a zamrzlou krajinou, se mi podlomila kolena. Musela jsem se posadit na kamennou lavičku…