Příběh strýčka Martina

Sešla jsem po cestičce na silnici vinoucí se lesem k hradu. Zmateně jsem se dívala do údolí, které zřejmě kdysi mohlo být parkem, teď už bylo jen směsicí prořezaného lesa, říčky a druhdy rádoby ozdobných jezírek. Vše vhodně doplňovala kadibudka zasazená ve srázu, kterou by snad mohli využívat potřební kamzíci.
Vlevo stál hrad. Kdysi hrad, opravila jsem se. Dnes přestavěn na romantickou ruinu. Se střechou pokrytou krepovým papírem a barevnými fáborky na hradní věži, doplnila jsem si v duchu popis. Místní památkář by měl na místě spáchat harakiri, pomyslela jsem si.

Potkala jsem ho znovu u hradní brány. Šel kolem a otočil se, když se díval, jak zápasím s těžkou kovovou bránou. „Musíte zatlačit,“ poradil mi vcelku zbytečně. Něco jsem zavrčela. „Zatlačit na druhou stranu,“ dodal. To už tak zbytečná rada nebyla. Protáhla jsem se bránou snad ukradenou z místního JZD. „Aaa, pan kastelán,“ řekla jsem místo pozdravu. Neměla jsem dobrou náladu.

Podíval se na mně káravě „Už jsem vám říkal, že nejsem kastelán.“

„Tak kdo tedy?“

„Hradní pán. Mně ten hrad patří.“

„Restituce?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Ne, prostě jsem ho koupil. Líbil se mi, byl na spadnutí, chtěl jsem ho zachránit. A tak, jak vidíte kolem, tu pomalu stavíme. Bůh dá a stihneme základní fixační práce, než to tu spadne.“

Rozhledála jsem se. Při jedné zdi a kolem věže jsem pravda viděla lešení, ale že by tu vládl čilí stavební ruch, se mi nezdálo. Hned jsem svou pochybnost vyjádřila nahlas.

Zasmál se. „Máte pravdu. Staví se, když je za co. A zrovna není za co. Zrovna se dělá střecha. Když jsme tu začínali, byly tu slovy dva metry čtvereční střech. Támhle nad schodištěm,“ ukázal za sebe k něčemu, co jsem považovala z nějaké reziduum věžičky. „Ale nebojte, ty dva metry spadly první zimu,“ uklidnil mne.

„To se mi ulevilo,“ přiznala jsem se.

„Potřebná plocha zastřešení je asi šest set metrů čtverečních, co nebude pod střechou tuhle zimu, nejpozději příští spadne. Sníh tlačí na podlahy, máčí zdivo, podívejte se na strážní věž,“ mávnul rukou za sebe. Poslušně jsem se podívala tím směrem na strážní věž na ostrohu. „Druhou zimu jí třetina spadla. Vidíte tu světlejší vyzdívku?“ Přikývla jsem. „To všechno šlo o padesát metrů níže do údolí. A protože se tam nedá nijak dostat autem, museli jsme to vytahat po lanech zase zpátky. Věž jsme stáhli obručemi. Vidíte je?“ ukázal vcelku zbytečně na dvojici obrub obepínajících věž. Někdo se snažil zamaskovat jejich přítomnost tím, že jim dal maskovací nátěr připomínající věžní zdivo.

„A to všechno voda a led. Rozvalovaly zdivo, obruče nám to pomáhají držet pospolu. Čtyřicet let komunistického hospodaření se na stavu objektu bohužel podepsaly.“

Rekonstrukce byla zřejmě oblíbeným tématem hovoru hradního pána a tak jsem se hned z kraje přeptala: „A proč tedy dáváte na střechu ten dehtový papír? To byla původní střešní krytina?“

Moji ironii naprosto přehlédl: „Kdepak. Původně byla na střeše břidlice. Jenže ta je drahá. Navíc i pod ní musí něco být. Co se dalo, se zatím zakrylo dřevem a dehtovým papírem, teď zkoumáme, co se bude nejvíce hodit, aby to připomínalo břidlici a přitom to bylo cenově únosné. Pojďte se podívat, mám tu pár vzorků,“ zval mne ochotně.

„Počkejte, spíš bych potřebovala poradit. Střešním taškám já nerozumím.“

„S čím poradit?“

„Dá se tu někde v okolí přespat? Potřebovala bych zítra zase do kaple, ráno. Nerada bych se vracela do Prahy.“

Zkoumavě se na mne podíval a já jsem si uvědomila, že jsem o návštěvě jeho hradu mluvila jako o úplné samozřejmosti.

„Našla jste ho vlastně?“

„Ano,“ domyslela jsem si ihned, o kom byla řeč. „Ale domluvili jsme se, že se tam sejdeme zítra ráno.“

„V kapli? Klidně můžete, s panem Waterbim máme domluvu.“

„Jakou?“ zaujalo mne změněné téma. Stranou jsem ponechala svou námitku, že ještě před hodinou se tvářil, že si nemůže vzpomenout na jeho jméno.

„Jakou… on si může vodit lidi na můj hrad a můžou tu dělat vykopávky, jak je mu třeba, občas tu dělá praxi se studenty svého kolegy. A za to občas vypomůže… radou, nebo se přimluví, když jde o dotace na rekonstrukci památek. Což mi připomíná to spaní. V okolí těžko, nejblíže snad v Boči, spíš ve Stráži. Ale jestli chcete a nevadí vám trochu diskomfortu, můžete spát tady na hradě. “

Nedůvěřivě jsem obhlédla hrad. „Tady? Kde?“

„Pod střechou, je tam ležení pro brigádníky, byla byste tam teď sama. V listopadu se tu nebrigádničí. Jen je potřeba spacák. Jestli nemáte, půjčím vám, určitě se tu nějaký najde.“

„Mám,“ řekla jsem přesvědčeně, pamětliva prázdného kufru auta, jímž jsem přijela.

„Tak se pojďte podívat,“ řekl mi a nečekal, co já na to, vyrazil do průchodu k druhé hradní bráně. V průchodu zatočil na schodiště, proběhli jsme něčím, co připomínalo sklad stavebního materiálu nebo mučírnu a opravdu, pod střechou z dehtového papíru, kterému jsem se ještě před chvíli posmívala, byla natahána hromada matrací, dokonce i sedací souprava. Pravda, obstarožní, ale nemuseli jste se žinýrovat si na ni sednut v holinkách. O topení si to tu mohlo nechat zdát, ale copak bych z auta nemohla přinést kromě spacáku i třeba plynový teplomet, nebo, když už bude potřeba, tak i rohovou vanu s vířivkou? Ostatně, spala jsem v horším, na vykopávkách si člověk nemůže moc vybírat.

„To by možná šlo. Co to bude stát?“

„Nic, pro Martinovy přátele je to zdarma.“

„Oni tu budou spát i ostatní?“ zeptala jsem se zmateně.

„Nene, ti tu nikdy nespí, někam odjíždějí, možná do Varů, to já nevím. Budete to tu mít celé pro sebe. Ostatně, já večer také odjedu, takže bych vám tu nechal klíče od brány a pojďte za mnou, ukážu vám, kde mi je necháte. Vy si sem můžete rovnou hodit věci.“

Běžela jsem za ním jako ocásek a jeho vysvětlování, který kámen ze zídky před hradní bránou mám vysunout, abych pod něj schovala klíč, mi šlo jedním uchem dovnitř a druhým ven. Mluvil úplně o něčem jiném, když jsem se ho zeptala „Jak jste vlastně říkala, že je tenhle hrad starý?“

Odmlčel se, vypadal, jako by ho změna tématu zmátla, ale neprotestoval. Zřejmě to bylo po otázkách rekonstrukce hradu jeho další oblíbené téma. „Předpokládáme, že hrad pochází ze třináctého století, pravděpodobně byl postaven na přímý příkaz Přemysla Otakara II. aby chránil kupeckou stezku při Ohři. Ale už jsem říkal, že možná je starší, i když písemné důkazy na to nejsou. Našly se tu i denáry knížete Boleslava, ačkoliv to nic neznamená, mohly být jen součástí nějakého pokladu, který tu někdo uschoval ještě z časů knížecích a už si je nevyzdvihnul.“

Krev se mi začala hrnout do spánků. Něco mi to připomínalo. Začalo mi to docházet. Všechny ty nitky, vlákna, která se někde v protonanci možná kříží, jistě ale přibližují, sbíhají. Nekonečné pletivo fanoušků, příznivců, následovačů a pomahačů velkého plánu, jehož podstatu neznám. Tedy, když zapomenu na propagační fráze o ochraně lidstva před sebou samým. No jistě, zapomenutý poklad. Z doby knížete Boleslava. Že mi to nedošlo hned.

Zemská berně. O to tu tedy šlo. A proto si tenhle člověk pořídil hrad a z ní ho celý financoval. Hřivny stříbra, kterými si zrádce chtěl vykoupit živobití někde daleko. Vzpoměla jsem si na své vidiny, sny, Stíny. V nichž zrádce Zděcha probodl Nechmat, Vartberkův všeúčelový muž. Možná… zřejmě v té turbulentní době … to stříbro, stopadesát hřiven stříbra ze zemského tributu ad pacem.. někde je tu schovali a už neměli možnost si je vybrat zpět. A on je má. Ví, kde je. Neříkal mi to Saitz? „Na stříbře nám nezáleží,“ jistě, něco takového povídal. Nezáleží, ale hodit se může.

Zemský tribut. Zamyslela jsem se. Dva vozy naložené sto padesáti hřivnami stříbra, podle tradice cena za zemský mír. Nechmat nebo Dimun se pro ně vrátili a pobrali, co Zděch nevzal s sebou. Který z nich? Nechmat musel být ten, kdo spěchal na Pražský hrad informovat o tom, že zrádce Zděch, vrah Martina z Wartberka, už dlí v pekle. A Dimun… převzal a schoval stříbro, stejně tak, jako truhlici, kterou měl strážit. A strážil. Možná… obojí tu někde bude. Doba byla zlá, než někomu řekl, kde … mohlo by se to stát? Jistě, že mohlo. A strýček Martin mohl počkat, až bude stříbro potřeba. Martin a jeho síť služeb i protislužeb. Závazků. Víry. Povinnosti a důvěry. Sto a padesát hřiven, nemohly se mu hodit dříve? Dříve, než řekněme za tisíc let?

„Našel jste i tu truhlici?“ zeptala jsem se najednou hradního pána. Stále ještě držel ruku na kameni, který jsem měla vysunout, abych pod něj zastrčila klíče od hradní brány. Díval se na mne, jako bych byla ze skla. Na mne, skrze mne, jako by zmrznul. Pak spustil ruku dolů.

„Vy to víte. O hradišti, které tu kdysi stálo. O vysokém náspu, který obkružoval kopec a šel někde… tudy,“ ukázala jsem na hradní křídlo stojící v kopci. „O tom, že na na ostrohu, kde je dnes kaplička, stála strážní věž, tehdy ještě dřevěná a naopak tam, kde je dnes věž, že byla malá kaple, zasvěcená kdysi slovanským bohům vod pro ty jezírka pod skálou. A později … křesťanská…“

„Zasvěcená Bohorodičce,“ řekl tiše. To jsem nevěděla. „To jsou legendy. Vyprávění starců, které ani Kosmas neposlouchal. Nebo nezaznamenal. Jistě, proč by z ničeho nic nadal král Přemysl hrad na rozhraní světakraje a nikdykde. Co by tu strážil, když obchodní cestu ohlídaly posádkou i rozlohou větší místa co by kamenem dohodil. Co, než památku na něco, na co si dnes vzpomenou už jen nemnozí. A legendy zůstávají legendami, když není, jak je podpořit. Z pár denárů těžko soudit, že někde v jeskyni pod skálou je za kamenným převisem zahrabán veletucet hřiven stříbra. A i kdyby byl, ceny nejsou, co bývaly. Dnes za tyhle peníze mír ani pro jednu malou zemi nekoupíte… věřte mi. Stěží byste z toho zaplatila opravu malého hradu…“

Pokrčila jsem rameny. To, co říkal, neznamenalo nic. A všechno. Čerta mi sejde po tom, co se stalo s hromadou stříbra, vlastních potíží mám dost.

„Nezapomeňte mi sem dát klíče, pokud odjedete dřív, než se já vrátím,“ zatřásl hlavou a dál moji otázku ani svůj komentář nerozváděl.

„Nezapomenu,“ slíbila jsem, převzala jsem svazek klíčů a vydala se do auta pod kopec pro věci na spaní. A na vaření, vymínila jsem sama sobě připravit nějakou tábornickou rychlovku. Škoda, že není teplo, mohla bych si udělat nad ohněm buřty, zasnila jsem se nad tím, kdy naposledy jsem nad táborákem připravovala buřty.

„Mimochodem, jmenuju se Palacký, nemusíte mi říkat hrabě ani hradní pán.“

„František?“ zeptala jsem se spíš zmateně, než drze.

„Pavel,“ zazubil se. Zřejmě takovou otázku neslyšel prvně.

„Veronika,“ představila jsem se konečně já. Podali jsme si ruce.

Hradního pána jsem naposledy viděla, když jsem šlapala do kopce s batohem věcí. Míjel mne, když sjížděl červeným autem po cestě.

Zamával mi a já zůstala svou vlastní hradní paní.