Příběh strýčka Martina

Toho roku řečeného devítistého pětapadesátého, v den svatého Vavřince, vtrhl pán a král Oto vší mocí říšskou na vojska uherská, ložená při Augsburgu u řeky Lech. Pan Oto, vědom si toho, že bitva táž rozhodnouti má o křesťanském světě, pomodlil se onoho rána ke všem svatým, odevzdal se pod ochranu kopí svatého Longina a v šiku nejvěrnějších sám vyrazil do bitvy…

Widukind z Corwey, Gestarum Comentarii, dnes považované za ztracené.

„To nám byl čert dlužen,“ zasakroval Chrost.

„Hovno čert, to ten fráter Bruno,“ přisadil si Zderaz. „Uvidíme, jak mu postačí cucáci ze Saska a franští. Nás je tu… jako much. Ale hlídat budeme akorát tak batožinu,“ odplivl si Zderaz vztekle do ohnišně, nedbaje na to, zda se slinou netrefí na opékané maso. Pak se upamatoval. „Však i to maso jsme si museli vzít z vlastních lesů,“ řekl trpce. Neměl tak docela pravdu, kolem Augsburgu zkrátka lesů bylo pomálu, v rovinatých polích a meandrech řeky Lech by se za divokou dlouho natrápili, takže vůz naložený vlastním proviantem ještě z Českého lesa byl moudré, nikoliv nutné řešení.

„Mluvíš nedobře o bratru páně,“ zamumlal kněz Bernard svou divnou češtinou, které se naučil kdo ví v jakém hampejzu.

„Drž hubu,“ odsekl Zderaz a ocílkou ještě jednou přetáhl ostří sekery bradatice, ačkoliv šance, že jí zítra bude potřebovat dokonale ostrou, byla pramalá.

Ostatní jen seděli a koukali do ohně. Nálada byla zkrátka nevalná.

„Tak dost. Dostali jsme úkol, tak ho splníme. Proto nás sem kníže Boleslav poslal. Pamatujte, co řekl: splníme, čeho jsme přislíbili úmluvou Otovi, nedopustíme, aby na nás padla hanba nesplněného slibu,“ řekl konečně Václav. Chrost i Zderaz si všimli, že o knížeti mluvil jako o Boleslavovi, ne jako o svém otci. Dobře dělá, řekl si v duchu Chrost. Že se nevytahuje nad vojskem. A už vůbec ne nad námi hejtmany. Ví, že ještě není plnoletý po zvyku lidu a neměl by velet vojsku. Že s námi musí rokovat, musí s námi vyjít a teprve při nerovnosti hlasování jeho hlas rozhodne. Zatím si vedl dobře v každé bitvě, co jsem viděl i co jsem jen slyšel. Když zítra obstojí… obstojíme… napříště povelí on. Jako budoucí zeměpán.  I proto mu záleží na tom, aby vyšel se všemi. Aby Oto považoval slib za splněný, aby vojsko bylo spokojeno s jeho rozhodnutími. Jenže pravdu má Zderaz. Tohle… to je urážka. Těžká. Za koho nás ten kozimrd Bruno má? A proč tak naléhal na všechny? Maxmilián ze Schweringenu ho měl nakopat do prdele a ne se za jeho stanovisko postavit a hlasovat pro. Jeho hlas by rozhodl. Jenže… kurva, copak jsme Maxmiliánovi nezrychtovali řiť, když šturmoval na severní Čechy? Jaká je to malichernost. Baže, čert aby to spral.

Takže teď, namísto toho, abychom stáli v čele šturmu, nebo, když už je třeba opatrně říct, že nám se nevěří toliko, co vlastním, tak někde na křídle, obstoupeni švábskou pěchotou… Namísto toho budeme hlídat vozy se zásobami a stany. Někde stranou, v závětří. Proč… vždyť to není moudré, vůbec moudré.

Chrost se rozhlédl. Všude kolem něj hořely ohně jeho posádky, jeho mužů. V poli stály plachty ležení, koně se pásli připoutáni ke kolíkům nebo žebřinám vozů. Je nás tu nepočítaně. Dobře tisíc. Postavili jsme tolik mužů, co bavorští. Víc už ti, králi Oto, daly jen vlastní země. A někde za řekou… tam je dobře třikrát víc uhrů. Ba pětkrát. Ba víc. Co tím chce Ota dokázat? Urazit nás? Že nevěří našemu slibu? Víš, Oto, kdyby byl důvod nám nevěřit, měl bys tu ještě jednou tolik těch urhů, ze kterých si tvoje šiky usírají do suknic. Protože na jihu Moravy jich tolik váží moravská vojska hejtmana Čepa, na povltaví zase sám kníže Boleslav a mezi nimi Jindřich z Ronu. Jestli ti povolí… Kdyby ti tě zradili, tak nám v padnou do zad další nespočetné maďarské hordy. Roznesli by nás na kopytech koní, ani by nemuseli sundávat ty své proklaté luky.  Sračky by nám pak pomohlo modlení i porady před bitvou, protože když nepřátel nerovno, každý šermíř na hovno.

I tak je to spíš štěstí, než rozvaha. Němci neumí vůbec manévrovat, pracovat s terénem.  Bylo mi stydno, když jsem vaši poradu poslouchal s kněžicem Václavem. Bylo mi stydno za to, že jste ho oslyšeli, však rozumně mluvil, jak se sluší. Mohli jsme manévrovat, rozvinout jízdu i pěchotu, jenže vy spoléháte jen na to, že ti vaši kopiníci jdou, dokud nepadnou. Kde je v tom jaká výhoda? Kolem nich budou kroužit maďaři na rychlých koních, budou střílet z luků, aniž vy byste se jim dostali na dosah těch svých kopí. To si vážně myslíte, že se nechají maďaři vzít do kleští jízdou a nahnat v úprku na kopí pěchoty? Copak vám připadá, že jsou tak prostomyslní? Copak nevíte z tolika zkušeností, že vyrazí, vypálí z luků, stáhnou se, předstírajíc útok a lákajíc vaše natěšené na dobíjačku? Že musíme držet formaci v šířce, tlačit na ně a vyprovokovat je, aby zkusili útok čelem na postupující vojska? Pak je roztrhat do menších, obstoupit, zmasakrovat?

Pláně před Augsburgem nám byl čert dlužen. Jenže Oto neumí rychleji sebrat armádu, neumí dělit velký houf uhrů do menších, bojuje frontálně. Terénní výhody tu máme malé, vše hraje do rukou Bulčúovi. Proto se tu také ten parchant ložil. Augsburg má poškozené hradby, opravuje je, už není nedobytným městem z kamene, ale lákavou kořistí. Zmasakrovat Augsburg, vyloupit, co tu je k loupení, a  že tu toho je dost, to je lákavá kořist, viď Bulčú. A dobrý důvod. S jedním jsi nepočítal. S biskupem Ulrichem, který se rval jak Perun sám a město uhájil deset dní, než dorazily Otovy šiky. I ten náš.  Pak už to bylo dané, co uděláš. Stáhnout jsi se nemohl. Už při minulém drancu měli tvoji atamani menší liz z kořisti, protože jste se zatoulali do chudých hor a pokoušeli se o přechod Sály, namísto toho, abys bral z bohatých a snadno dostupných farem i obcí Ostmarky, jak tví atamani požadovali. Když je nyní připravíš o desetidenní dranc, potážeš se se zlou. Buďto jim dáš v plen Augsburg, nebo pozítří bude někdo jiný atamanem atamanů, můj drahý Bulčú.

Takže jsi tady. Kvůli osobní prestiži, kvůli svému vlastnímu přežití jsi přistoupil na tuhle hru o všechno. Zítra zvítězíš a bude to nejskvělejší vítězství nad Říší, jaké se komu kdy podařilo, které ti otevře neomezené drancování až po Rýn, Sénu, Isar a Dunaj. Už se nebudeš muset dohadovat s ostatními. Budeš první mezi prvními. A nebo… nebo tu zítra všichni padnete a bude to váš konec. Jistě, vypadá to pro tebe dobře. Lél se stihne přemístit, prý už jeho vojáci dorazili, jestli jsou správné informace našich zvědů. To bys nás převyšoval dvakrát, spíše třikrát počtem. Když dorazí i Celai, tak spíš čtyřikrát a Šúr, marno pomyslet, když dorazí aj ten. Dej Perun… tfuj… Hospodin… aby to Celai ani Šúr nestihl.

Máš v zádech Augsburg, jenže víš, že z něj ti do týla nikdo vpadnout nemůže. Počet mužů schopných nosit zbraň si po minulém výpadu z městských hradeb spočítáš sám a vystačíš s jednou rukou. Slíznul bys je jako smetanu, kdybys nemusel se nejprve popasovat s královskými.

Od těch tě dělí řeka. Lech je v tuhle dobu sice prudký, ale mělký, překonat ho nebude problém a dobře víš, že Oto bude první, kdo půjde brodem na tvůj břeh. Před tebou stojí bavoři, švábové, sasové a frankové, dlužno říct, všechno dobří muži. Zejména saské a franské vojsko je výkvět jízdy, to se  musí nechat, i my sami jim můžeme ledasco závidět, až na tu jejich přímočarost ovšem. A nadutost. Jací že jsou prý maďaři válečnici… hu, povíme si zítra, až budeš mít z břicha jehelníček, ty mamloude Schweringenský. Až ti kopyta panonských plnokrevníků ocáknou ksicht krví a vlastním mozkem. Nebo si myslíš, že jim Mojmír Panonii dal bez boje? Že ji Bougo opustilo jen tak, pro kratochvíli, že nechalo pobít či zotročit lidi, jimž jsme přísahali ochranu? Nízko nás ceníš, oba… vy všichni tady.

A k tomu pak padá na vrub, že tisícovka české jízdy i pěchoty bude hlídat batožinu. O vítězství se zasadí jen říšská jízda. Nosy příliš nahoru, nobiles teutonicii, to vám povídám. I kdyby to stihnul Konrád Červený, bude vás v poli málo.

Ale nám nevěříte. Tak tu tisícovka mužů v zbroji bude sedět na batožině a proviantu, aby ji snad chmatáci nepobrali, aby snad říšští pánové nemuseli po vítězství zapíjet vodou z řeky.  Budeme poslouchat, jak se o kousek dál mlátíte s těmi, se kterými my už se tak často mlátili. Hu, toť říšské moudro a úvaha.

Nu, vaše volba, povzdechl si Chrost. Aby zaplašil roztrpčení, přihnul si medoviny a natáhl ruku s tesákem, aby otestoval, zda už je horní kousek rožněného masa dostatečně propečený. Nebyl, ještě chvilku to chtělo, ale stejně si nacpal kus do huby. Zlepšilo mu to náladu.