Příběh strýčka Martina

Šára se rozhlédla. Ještě nebyla u toho potůčku, kterého si všimla už včera, ale našla nějakou kaluž plnou vody, mokřad kolem potoka byl veliký. Příliš daleko se jí jít nechtělo. Bála se, že by narazila na některého z vojáků. Dost možná by ji čeští poznali, ale už muselo být těsně nad svítáním, kdo ví, zda by brali ohled. A Sasové a ti ostatní říští … těm bylo lépe beztak se vyhnout.

Přičapla ke kaluži a začala se omývat. Neměla ráda, když to z ní teklo, lepilo to na nohách, roztodivně to lechtalo a ona se pak nemohla soustředit. Navíc chtěla vonět. Vypadat hezky. Znovu se zasnila, jako tolikrát, v posledních dnech.

Před třemi dny navečer zabušili na bránu bíšťanského služního  dvora muži na koních. Vojda Meslež mžoural, už by přisleplý, veterán mnoha válek se sasy. Řehtání koní ale poznal. A když přiběhl pacholek s loučí, tak i Václava, kněžice země České. Viděl ho jednou, před mnoha lety, to byl Václav ještě malý chlapec, ale tu podobu by prý nezapomněl, hlaholil na uvítanou. Šára mu nevěřila. Kdo by si tvář tak dlouho pamatoval. Václav byl zeměpán proto, že byl dobře oblečený a měl s sebou družinu lidí na koních. Každý by ho tak poznal. Šára měla štěstí nebo smůlu. Připadlo na ni spaní na seníku na hromadě  nejblíže dvoru. Smůlu proto, že po ní první sáhnul pacholek, když naháněl do kuchyně k rannímu vaření, jenže Šáře to nevadilo, beztak vstávala za kuropění. Štěstí proto, že jí neušel ten ruch na dvoře. A vyslechla, co bylo třeba.

Utíkala za matkou do čeladníku, probudila ji a celá zadýchaná jí o překot vyprávěla o mužích syna zeměpána a o tom, že vojenská družina projíždí na západ. „To není válka,“ tišila ji matka, „všude se povídá, že jsme přislíbili panu Ottovi ku pomoci zbraní být, až Uhři potáhnou Ostmarkou,“ dodala, i když sama v pochybách.

Kuchyně byla starost její matky. Mrzutý vojda Meslež spokojeně zabručel, když s panem Václavem usedal v setnici za stůl a na něm už stál krajáč mléka, tvaroh a chleba na  zákroj, i když včerejší. „Pivo už hřejeme, pánové,“ špitla Šára a Meslež se tetelil blahem, že pán uvidí, jak dobře on, veterán, na dvorci hospodaří, pivo k duhu přijde, však bylo venku frišno. Václav chleba odlomil a nahrábl na něj z hrnce tvarohu, víc si ale všiml Šáryny suknice, která se kolem něj jen otočila. „Pěkná děvčata tu máš, vojdo, jen co je pravda. V Říši nám mají co závidět,“ neodpustil si poznámku Václav.

„Baže pane, Perunovi chvála za ty dary,“ přitakal vojda Meslež, myšlenky mu utíkaly, jak byl rozespalý, takže si ani neuvědomil, že ještě postaru chválí. A když se mu zaostřilo, rovnou si přisadil: „Však si vezměte Šáru, zahřeje lože, pane, pobaví vás a do bitvy lehčeji po milování s ženou, věřte mi,“ dodal, i když jeho zájem o ženy už dávno vyhasl. Jen kříž s nimi měl, upomněl se Meslež na své dvě nebožky ženy.

Václav se zasmál zvonivým hlasem, ale byla to Šáryna matka, kdo ta slova zaslechl, když pokládala plátky masa na stůl, aby panstvo mělo hubu mastnou pěkně jak se patří a neplácalo si ji jen tvarohem.

Cestou do kuchyně se jí to rozleželo a pak, když dcera vyrazila se džbánem piva, se k ní na chodbě přitočila a šeptla jí: „Šáro, pán Václav na tobě oči mohl nechat. Nebuď hloupá. Ať si tě všimne!“

„Ale mami, takový pán,“ zapýřila se Šára.

„Nemel. Kdo se přičiní, tomu nebe pomůže,“ usadila ji matka. „A šak to znamení bude. Kněžic tu nejel, co já pamatuju, i co bába pamatovala,“ upomněla se na svoji matku. „Tak se měj k světu a v jiné kuchyni budeš strojovat, nebo alespoň náramek či plachetku unosíš,“ plácla Šáru po zadku a ta v zamyšlení nad tou úvahou odspěchala s pivem. Pamětliva matčiny rady se přeci jen tu a tam více nahnula, však ne prvně obsluhovala pány, kteří se rádi podívají. Když nic, třeba alespoň masa jí odříznou, hlad měla, včera nevyšlo při tom všem pobíhání po dvoře.

Když při svítání znovu vojáci  sedlali napojené a vyhřebelcované koně, kteří si krátce oddychli ve stájích, byl to Václav, kdo se otočil na vojdu Mesleže. „Pravdu máš, dej mi tu svou posluhu. Když tobě poslouží, snad i knížecí družině,“ zasmál se nad ránem a zavazoval si přitom tkanici od vojenské suknice. Po jídle se natáhl na lože, vojda mu přepustil své, beztak má ráno ve zvyku obejít dvůr, lhal Meslež, jako by to pána zajímalo. A se Šárou zůstal Václav do svítání. Byla náruživá, z kožešin se jí nechtělo a jemu její horká krev dělala dobře, tuze dobře. I její smích. I to všechno, co se svou pusou ráda dělala. Nakonec, proč by ji nemohl vzít s sebou, zvykem to bylo a ani starší vojáci mu nic nevyčtou, však sami se teď loučili dárky s děvečkami, s nimiž strávili na slámě chvíle odpočinku a slibovali, že až pojedou zpět s kořistí, rádi se staví potěšit se znovu.

„Pane kněžici, zem je tvá, tak i lid její, takové je právo. Ale po zvyku našich starších se musím zeptat, jak ji zajistíš, když vezmeš ji od nás?“

Václav přikývl. To byla od vojdy rozumná mluva. Jeho starostí byl jak svěřený statek, tak svěřený lid. Dobře se staral, že se i samotného kněžice přeptal. „Nu, poslouží mi na Bílině. A bůh dá, na Pražském hradě též, když bude třeba. Ujednáno?“

„Baže platí,“ vydechl Meslež. Kdo z čeládky a okolních vojdů mu uvěří, že zrovna jeho děvečku si odvezl sám kněžic, komupak se kdy takové štěstí přihodí, aby ho pán vyznamel takovou přízní. Jistě, že jeho dvorec od té doby bude mít u kněžice zastání, jak by ta káča Šára mohla v nedobrém smýšlet o dvorci, který ji zaopatřoval od narození. A mít zastání tak vysoko, to se hodí. Vždycky hodí. Takove štěstí… takové štěstí… vlastně to dobře vymyslel… snad ta holka nebude jančit, přemýšlel rychle Meslež, jestli nelehávala příliš s některým z chasníků, aby se její srdce nemohlo bouřit a nemohla říct něčeho, z čeho by snad povstaly mrzutosti.

Než se rozpomenul, přitočila se Šára a Meslež viděl její matku, jak jí cpe uvázaný uzlíček. Inu, kněžic jistě rád vidí, že má všechno on, vojda, pod kontrolou a že stran toho odjezdu nepovstanou žádné polízanice. Takhle po ránu se bál, že by mu stařecký třas znejistil ránu, kdyby bylo potřeba s tou holkou probírat její nechuť odjet. Ale ne, on to má pevně v rukou, každý to vidí, jak všechno plyne na dvorci, an spravuje. Jak má být, jest všechno, zatetelil se Meslež v duchu znovu.

Šára se rozloučila s matkou, ta jí objala, vlípla pusu a křížkem jí udělala znamení na čele, pak, když se zdálo, že se nikdo nedívá, jí ještě třikrát plivla přes rameno, aby zlé síly jí z cesty ustoupily, i když takhle po staru už se toho před pány dělat nemělo. A Šára vyskočila na vůz a mávala ještě za první zákrutou. Tak vyjela ze světa, který znala.

Nejdříve si ani neuvědomovala, že by ji nový svět měl děsit. Neuměla si představit nic jiného, než dvorec, na kterém prožila celý svůj život. Nikdy ji nenapadlo přemýšlet nad tím, že jsou místa, která vypadají jinak. Když projížděla kolem hradiště v Plzenci, přepadla ji posvátná bázeň. Jeli dlouho, moc dlouho i na voze, než valy Plzence  zůstaly za nimi a Václav ji se smíchem pozoroval, jak s otevřenou pusou kouká na hradby. Když si toho všimla, pusu rychle zavřela, aby si nemyslel, že je nějaká pitomá nána, která se všemu diví. Pak jí došlo, jak je to tváří v tvář kněžici země České naivní.

Další dva dny uplynuly cestou po říši německé. Němčinu znala od poslechu, však občas se poslové zastavili i na jejich dvorci, aby napojili koně a přenocovali směnou za něco, čeho bylo dvorci třeba. Občas dorazil posel na koni, uřícený, jednou ho Václav přijímal, když ještě leželi v loži. Byla jí zima, když se od ní odtáhl, aby poslovi naslouchal, tak se k němu přitiskla a poslouchala, co posel hovoří. Nerozuměla všemu a čemu rozuměla, to jí beztak mnoho smyslu nedávalo, raději poslouchala, když jí Václav převyprávěl, co se děje. Kupodivu se nebála, že jedou do války. S ním ne. A když řekl, že se může starat o jeho bílinské pokoje, její štěstí bylo dokonalé. Ona bude… bude mít na starosti, aby v pánových komnatách bylo útulno, říkala si a byla na sebe pyšná, když s ní začal Václav znovu laškovat.

Byla štastná a cítila se bohatá. Najednou věděla přesně, co je to nebe, o kterém hovořil farář, když zavítal na jejich dvorec. Nikdy nechápala, co tím přesně myslí, ale najednou měla dojem, že přesně v takovém nebi je. Nikdo ji neplísnil, když si odlomila kus chleba, odloupla z hroudy másla nebo tvarohu v tábořišti. A Václav se potěšeně usmíval, když uvařila polívku ze zásob a všichni ti vážení pánové a hejtmani země České seděli v trávě a z kotlíku hltavě, s mnohým říháním a pochvalami vyjídali, co jim navařila. Věděla, že zase tak dobré to nebylo a že chuti prospěl celodenní pochod víc, než koření, které natrhala v lukách, jak to její matka dělávala, ale stejně se cítila štastná, v nebi. Už třetí den měla plný žaludek, třetí den byla najedená. Nepamatovala si kdy za celý život tak dlouhé štěstí, snad dožínky, kdyby trvaly tři dny v kuse. Teď už chápala, co může být nebe a přála si, aby to nikdy neskončilo.

Už se skoro domyla. Ještě si znovu přičapla, aby se vyprázdnila, nechtěla to dělat v táboře přede všemi, jako ostatní vojáci.

A pak to zaslechla. Frkání koní… zaposlouchala se do tmy, uslyšela tiché zaržání, pak mlaskání. Došlo jí, že koně jdou bahnitým terénem a to mlaskání je našlapování rozměklou půdou. Říští na obchůzce, pomyslelal si a zůstala přikrčená, aby ji neviděli. Nechtěla se s jinými vojáky potkat, šel z nich strach a pro samotnou holku v noci …

Hlas zaslechla zprvu tichý, šepot, který se nesl od říčky Ach nocí do ztracena. Pak muži došlo, že ti před ním ho neslyší a zavolal na ně znovu, hlasitěji. To už Šára rozpoznala jazyk. Místo tvrdé němčiny to byl hrdelní jazyk Uhrů. To jsou Madaři, došlo jí. Tady, za řeknou… neříkal včera Václav, že jsou na druhé straně řeky? Za tou druhou, velkou? Za Lechem? Kde by se vzali tady, u tábora trénu? U vozů se zásobami a výstrojí? To není možné… leda by…

Šára se nadechla. Nebezpečí. Uvázala si suknici vysoko, aby mohla utíkat a vysokým býlím se prosmykla pod ochranu remízku, aby ji jezdci neviděli. Nejdříve se rozeběhla opatrně, krčíc se při zemi a teprve, když se jí zdálo, že byla dost daleko, se narovnala. To už běžela ze všech sil. Věděla, že musí doběhnout dřív, než ti jezdci. Ti, narozdíl od ní, nevěděli přesně, kde tábor je. Ve tmě ho budou chvíli hledat, ale nevyhnutně na něj narazí. Ještě, že bylo tak brzo ráno, táborové ohně už vyhasly, světlo popeliště z dálky neuvidí a kouř, ten se v takové rovině rozfouká, nepomůže jim tolik. Když bude mít štěstí… když Bůh dá.

„Útočí, Maďaři útočí“, rozkřičela se z plných plic, když vběhla do českého tábora. Dlouhé vlasy za ní vlály, nevšímala si, zda nešlape na těla vojáků, skákala přes ně jako klisna a křičela ze všech sil. Teprve, když doběhla k Václavovi, ji opustily síly z toho běhu a padla mu k nohám. „Viděla jsem je u říčky, tam,“ ukázala rukou za sebe a kněžic ji zachytil v poslední chvili, přitáhl ji k sobě.

Václav dlouho uvažovat nemusel. Taková věc se stávala. Neměla, ale stávala. Říšské jízdní hlídky nebyly dostatečně pozorné, nebo je maďarští jezdci objeli. Neměl říšským věřit, měl postavit vlastní jízdní hlídky. Baže, hlídky tábora jsou na nic, když zaútočí jízda, tábor se neprobudí včas a bude bojovat opěšalý, neozbrojený.

No co. Beztak bude svítat. Rukou hrábnul po kroužkové košili, kterou měl při spánku stočenou pod hlavou a začal křičet taky. Heslo „Nepřítel“ se neslo českým táborem a tisícovka mužů se hrabala na nohy, do zbroje a do třmenů koní.

Václav se povzbudivě zazubil na Šáru zalezlou mezi šprušlemi vozu. „Jsi osud,“ zavolal na ni.

Na východě začalo svítat, zatímco se západu byl slyšet dusot a ržání koní.

Už je našli.

„Ta holka nám dala všechen čas, jaký nám mohli bohové přát,“ syknul Bohchval, který si ještě narychlo upínal štít na levačku a otáčel se v sedle, aby mu zbroj dobře popasovala na tělo i koně.

Kněžic Václav vážně přikývnul a pro jistotu si ještě jednou zkontroloval kožený řemen utažený kolem ruky a omotaný kolem hlavice meče, aby se mu v zápalu boje nevysmeknul. Tak, jak ho to naučil jeho otec a jeho zase jeho otec. Jako to dělal každý z jeho předků.

Uviděli je.

Uherská armáda …