Příběh strýčka Martina

Před sebou měli Sedborovu jednotku. A viděli, co se stalo. Viděli, jak vlétla jako anděl smrti vstříc maďarským jezdcům. Ti, pravda, stihli několikrát vystřelit z luků, jenže čeští jezdci byli připraveni, kryli se štíty a jen několik z nich nebo jejich koně zásah šípu poslal k zemi. Pak se uherští jezdci začalí stáčet do strany, jak byli zvyklí, chtěli se rozvířit do rytmu kolem protivníka, jehož budou z dáli odstřelovat.

Jenže Sedborova jízda byla v plném trysku. Nebylo kam jí ujet, nebylo, jak před ní uhnout. Pozdě to došlo uherským, pozdě si uvědomili, že vystavili nárazu bok a křik jejich atamana je nutil do větší rychlosti. Bylo pozdě, Sedborova jízda zasáhla obrovskou valící se masu jezdců jako oheň. Muži obalení do zbroje, chránění štíty, v ruce s dlouhými kopími se zabořili do boku maďarské jízdy, zařízli se do masy protivníků a z dálky se neslo prsštění dřevců, kostí a nářek koní i jezdců.

Jenže ohně bylo málo.

Stovku jezdců stonásobná přesila zalila, jako moře vody ohníček. Křik atamana a vítězný hýkot uherských jezdců, kteří naráželi v běhu do sedborovy jízdy bez ohledu na to, že při tom dobíjejí i vlasntí muže, se nesl planinou.

Václav se přežehnal křížem. Budiž Sedborovi země lehká. I jeho jízdě. Snad to Bohchval stihne. Snad mu Otto uvěří. Snad bude moci poslat pomoc. Jestli ne, všichni tu padneme.

Všichni, do jednoho.

Pak už nebylo, nad čím přemýšlet. Oběť stovky mužů přinesla, co přinést mohla. Václavovi muži Sedborovým válečníkům těsně v patách, cítili jejich pot i krev. A smrt. Maďarská jízda stála ve zmatku, chmulu, ale pomalu se obracela, lačná nového nepřítele. Václav přitáhl otěže a zakřičel „Hýn“ … a jeho muži na ten smluvený pokyn začali křičet po něm a obracet koně. Jistě, jistě, nepřátelé se měli myslet, že jsou zdrceni, zděšení, zdeptání a zmateni lehkostí, jakou uherská jízda smetla Sedborovy muže. Nyní se vydají je pronásledovat. Blíž pěchotě, která se tak neunaví postupem. Blíž českým formacím. Blíž tomu, že se zbytek české jízdy rozdělí, vpadne uhrům do bok a bude rubat, seč bude moci, aby zablokovala vířivý pohyb uhrů, kteří by jinak pěchotu z dálky odstřelovali z luků, využívali svoji mobilitu a nenechali přiblížit se pěší na dosah svých zbraní.

Beztak to bude ztracená bitva. Nemají žádnou zálohu. Sedbor sice porubal řadu jezdců, ale s tou přesilou je uhři mohou utlouct čepicema. Co na tom, že česká jízda je lepší, sehranější, líp vyzbrojená a připravená na boj muže proti muži. A že pěchota je zkušená ve stahování z koní i úřadování špirky v šupinaté zbroji.

Pořád je to veliká přesila. Příliš veliká.

„Hýn,“ zakřičel znovu Václav, když viděl, že se blíží k jednotkám zformované české pěchoty. Muži na koních se v trysku rozdělili do proudů a objeli oddíly české pěchoty kruhem, aby mohli vpadnout do boků útočící jízdě, která se zpomalí na pěchotě.

Tahle strategie musela fungovat. Musela, kdyby ta přesila nebyla tak drtivá.

Václav se ohlédl. Zderaz zamával kopím, na němž vlál jakýsi kus hadru. Jindy by signalizoval žlutou vlajkou, ale v tuhle chvíli nebylo času nazbyt hledat někde na vozech vlajku. Kdo ví, čí suknice to byla. Bylo to jedno. Václav věděl, že pěchota je připravena. Na všechno. Na bitvu. Na smrt.

Zderaz vyčkával. Načasování bylo důležité. Nepříteli nemělo příliš brzy dojít, že se nechal vylákat do pasti. Že je zase nachytali. I když, to musel Zderaz připustit, že to na výsledku bitvy nic nezmění. Jenom tolik to řekne jeho otci, s kolika služnými dušemi vstoupí do Valhaly. Nebo do nebe. Nebo pekla. To je jedno kam, věřil ve svou nesmrtelnou duši vší silou svého meče. A také tomu, že do večera napevno bude vědět, jak se má věc stran života věčného.

Zdvihl znovu kopí s praporem do výše a jednotka pěchoty se začala rozestupovat. Z úzkého oddílu se stávala široká formace, jak se jednotky na příkaz rozřazovaly. Vždy o několik kroků, po kterých mezi liché řady vběhli muži z řady sudé. Mnohokrát nacvičovaná bojová formace.

Pěšáci byli mezi sebou připoutáni koženými popruhy, které měli uchyceny k opasku. Jízda tak nemohla jednotku roztrhnout, aniž by se sama nezmrzačila, nemohla vlétnout do řad opěšalých a zároveň držet vlastní formaci. Když je bude z boku tísnit česká jízda, požene uherské jezdce přímo na kopí a bradatice pěchoty. Muži byli vždy dva vedle sebe vyzbrojeni po bradatici a po kopí, kryjíc se štítem. Kopím zastaví první muž koně, bradaticí dorazí druhý jezdce a řada takových barbegazi, jak si opěšalé jednotky říkali, uměla ve spolupráci s jízdnou notně prořídnout uherské řady.

Však taky chtěl, aby věděli, koho mají před sebou. „Ma dier v řit,“ rozeřval se Zderaz a zabušil jílcem meče do štítu. Teď už nedržel praporec. Už nebude, co signalizovat. „Ma-ďa-ři“, křičeli po něm ostatní pěšáci a přitom dupali nohou do země a bušili ratištěm kopí nebo topůrkem bradatice do štítu, křičíc nadávku, po které se nakonec v celé zemi České uhrům říkalo.

Tehdy poprvé maďarská jízda znejistěla.

Vedoucí koně na špici útočícího oddílu vnímali ty jemné otřesy země, které způsobilo dupání a slyšeli křik barbegazi i třeskot zbraní. A vzpomněli si, že tohle slýchávali. Občas. A taky na to, co to znamenalo. Zlomeniny, rozpáraná břicha, umírání v bolestech.

Koně měli více rozumu, než jejich pánové. Chtěli zastavit. Uprchnout. Běžet pryč, kamkoliv jinam, jen ne vstříc těm dusajícím tvorům, kteří se jen jen třásli na to, až rozpárají další a další koně. Jenže nemohli. Jezdci je pobízeli, kopali do slabin a mlátili po hřbetě, aby je vybičovali k běhu. Koně nechtěli. Snažili se zpomalit, prchnout. O od nejstarších koní se nepokoj přenesl na ostatní, kteří pochopili, že je něco špatně. Že ne nadarmo se ti protřelí váleční ořové vzpouzejí.

Jezdci museli vynaložit všechno úsilí, aby plašící se koně zvládli.

To už doběhli před barbegazi a pěchota se vydala poučit koně, že se nemýlili. Náraz, jak jezdci a koně vpadli do řad pěších. Barbegazi se kopími a bradaticemi pustili do koní i jezdců, však to bylo jedno. Kdo šel k zemi, šel za předky, darmo bylo pomýšlet nad tím, že se zdravou kůží by se mohl kdokoliv z takového mumraje vyvléct.

První dvě řady pěchoty jízda smetla, jako by nožem zajela do másla, jenže u třetí řady už byla jízda příliš nahusto a koně byli zapletení do řemenů, vláčeli za sebou mrtvá česká těla, někdy i živá, kterým se nepodařilo včas odháknout řemeny od opasku a ještě kolem sebe bili sekerou nebo se oháněli ratištěm. Mnoho jezdců prostě popadalo, jak je zdržela hradba pěchoty a přitom se na ně ze zadu valila jejich vlastní jízda, mnoho z maďarů pobili či pošlapali vlastní, během chvíle už se nedalo vůbec rozlišovat, kdo je kdo – ti, kdo byli na zemi, sekali do těch, co byli na koních a opačně, Češi s vědomím, že oni jsou pěchota a jsou dole, jejích nepřítel je nad ními. A uherská jízda s vědomím přesily, při které na pár vlastních mrtvých nesejde.

A do toho všeho zmatku narazila znovu do uherské jízdy jízda česká, z obou boků, jak kruhem objela postavení pěchoty. To aby zabránila zadnímu voji uherské jízdy odpoutat se od útoku a přejít do smrtícího víření jízdy kolem opěšalých, až se uherští vzpamatují z šoku a dojde jim, že nejbezpečnější bude stáhnout se a nechat luky a šípy dokonat dílo zkázy.

Byla to skvělá stragie, jenže přesila byla obrovská a v rovině se nedal nijak využít terén. I když se česká jízda i pěchota rvala o život ze všech sil, vítězství bylo nad její síly.

Zbývalo jen doufat, že Bohchvalovi se včas podaří o situaci spravit říšského krále.

—

Bohchval v sedle koni s pěticí mužů uháněl rozbřeskem do míst, kde tušil královský tábor. Byl nedaleko, ale bylo potřeba obezřetně, protože uherská jízda při prohledávání terénu mohla být roztažená a vzkaz, který vezl, měl rozhodnout o osudu Říše. I země České. Toho si byl Bohchval i jeho muži vědom.

„Kdyby se mi cokoliv stalo, musíte pokračovat. Najděte Ottu, Maxmiliána nebo Bruna či kohokoliv z říšských velitelů. Musíte je varovat. Musíme jim vysvětlit, přesvědčit je, že maďaři útočí na náš tábor. Když je nevarujeme včas, vpadnou jim maďaři do zad a zmasakrují je. A naše taky, i nás“ připomínal Bohchval.

Muži kolem něj zavrčeli, že je to jasné, že nejsou přitroubla.

„Pak se vraťte a chraňte kněžice,“ napomínal ještě Bohchval.

„Pane, v takové přesile mu bude těžko obstát,“ namítl zraženě Drost. Bohchval na to neřekl nic, jen pobídl koně.

Štěstí se na ně usmálo za chvíli u staré říšské cesty. Projížděli po ní rytíři, korouhev Bohchval nerozpoznal. Ani toho v jejich čele, ale že jsou říští a po nočním pochodu, to viděl. Spustil německy k pánům v čele.

„Jsem Bohchval, posel kněžice Václava. Maďaři přebrodili řeknu a útočí na nás ze zadu. Musíme varovat krále a přispěchat našim na pomoc. Jestli jim vpadnou do zad…“

Větu nechal viset nevyslovenou. Co chtěl říct, bylo zřejmo.

„Pane Bohchvale, zlé zprávy neseš. Já jsem Konrád řečený Červený, pán Lotrinska. Já a moji muži jsme šli den a noc, abychom přispěchali králi na pomoc v jeho výzvě. Rozumíme, čeho říkáš a pokud by se tak stalo, byla by to zlá katastrofa. Pokračuj za králem, dám ti s sebou posly, já sám vytáhnu bez meškání tvému pánovi na pomoc,“ řekl jeden z urostlých mužů oblečený v nejskvostnější zbroj, jakou kdy Bohchval viděl.

„Děkuji ti, pane Kondráde, Bůh tě provázej,“ přikývl Bohchval, potěšený věcností a stručností. Bál se, že bude muset dlouho přemlouvat a přesvědčovat, že není najatý špicl, to by vzalo cenný čas.

Dva muži z Konrádovi skupiny se přidali k němu a vyrazili po cestě, za nimi se tisícihlavé Konrádovo vojsko otáčelo z cesty a vyjíždělo na pomoc českým oddílům.

Jestli je to tak… ještě je naděje, pomyslel si Bochval, když znovu pobídl koně do klusu po cestě svažující se do tábora říšského vojska.