Příběh strýčka Martina

Přehled o situaci měl Konrád Lotrinský řečený Červený během mrknutí oka. Bylo by to bývalo složitější a za četných přechozích bojů to skutečně složitější bývalo, ale tady jen s nesmírným pohnutím hleděl na hromady mrtvol lidí i koní, které se rozprostíraly po celém obzoru.

Čechy poznal. Zbroj měli podobnou jeho bojovníkům, snad jen barvy volili více po libosti. A ti pěší, to všichni byli čeští. Poznal je podle bradatic, slovanské zbraně, která mu čechrala nervy i početní stavy.
A na ně dotírající uhry poznal také. Okrouhlé štíty, v rukou zakřivené šavle a na hlavách ty podivně špičaté kožené čepice, které jim snad nahrazovaly helmy.

Že čeští ustupují, viděl. Proč, viděl také. Původně se jim zřejmě podařilo srazit uherskou jízdu do kleští a zablokovat ji, vylákat ji proti pěchotě a pěchota prořídla uherské řady měrou nevídanou. Museli se bít, jako lvi. Jenže přesila byla obrovská, týlu uherské jízdy se podařilo odpoutat se, uvolnit si prostor v zádech, ustoupit a obnovit odstřelování z luků. Češi se chvíli zřejmě kryli štíty, viděl řadu mrtvých štítonošů, teď ale ustopovali ve zmatku, jízda se tlačila skrze pěchotu, aby si uvolnila boky a dost možná, aby zvládla opět zatlačit na uhry, dost možná ale jen nevěděla, co dělat.

Konrád je chápal. Z českého vojska musela padnou polovina. Dost možná více. Kam se podíval, viděl mrtvá těla a sám byl uchvácen odvahou, kterou museli ti bojovníci v sobě najít, aby se postavili takové přesile.

Pak mu to došlo. Se vší naléhavostí. Kdyby to neudělali, bitva by byla bývala ztracena. Krále Otu by zastihli uhři na brodu zrovna ve chvíli, kdy by vyjížděl do útoku proti jejich slabšímu voji, překvapeného, že nenaráží na takovou masu, jakou očekával. Postířeli by je u řeky. V řece. Nenechali by nikoho vyjít …

Konrád se otřásl.

„Konráde?“ otočil se na něj po pravé straně jedoucí Hoetzenský Bedřich. Nechtěl se na nic ptát. Čekal na rozkaz. Rozkaz pro vojsko. A věděl, jaký přijde.
„Zaútočíme z chodu. Na levé křídlo. Dáme českým čas, aby se probili a přeskupili. Ale ustoupit, to nesmí!“ zařval Konrád.
„To je šílenství, Konráde. Je nás málo!“ zaprotestoval Bedřich. Dostalo se mu přesně té odpovědi, kterou čekal.
„Bedřichu, když je nepodpoříme, přejdou je. A pak nás. A pak krále. Musíme je poučit, jak se bojuje v Říši,“ vykřikl Konrád a zdvihl kopí: „zum angrif!“
„Got ist mit uns,“ křičeli vojáci na odpověď, zdvihali svá kopí do výšky a pobízeli koně, aby přešli ze cvalu do trysku.

Uhři se otočili příliš pozdě. První dvě řady jejich jezdců slyšely jen křičení „Já jsem Konrád“, kdo to křičel, si ale nestihli uvědomit za živa.

Češi dostali pomoc. Vyrovnat přesilu ovšem neměli šanci.

Byl to Václav, kdo první poznal na pomoc přijíždějící jezdce. Červený chochol znal. Sice ještě nedávno z druhé strany, ačkoliv s Konrádem se přímo v poli neutkal, ale i jemu se udělalo nevolno, když slyšel suché praštění, s nímž lotrinská jízda narazila na uherské jezdce.

Ještě je šance, uvědomil si. Už jsem pomýšlel na nejhorší. Na to, že budeme utíkat o zlomkrk. Padli … Sedbor, Bodaj i velitel pěchoty Zderaz. Někomu ale velení asi předal, prože pěchota ještě místy rozkazy poslouchala. I když, teď už spíš prchala. Ztráty na pěchotě… byly … brutální. Pěchota už v podstatě neexistovala. Pokud nepočítal po zemi se plazící muže s přeráženými údy, u nichž nebylo na první pohled zřejmé, zda jde o opěšalé jezdce nebo pěchotu, které došly zbraně.

Snad Bohchval dostihne krále Otu. A varuje ho včas.

„Ty jsi Konrád?“ zavolal na jezdce, k němuž se proklestil s mečem v ruce vřavou maďarských bojovníků a jehož chochol se vznášel nad bitevní vřavou jako svatozář bitvou posedlého.
„Je tak, já jsem Konrád a právě sobě i svým synům zachraňuji Lotrinsko. A ty? Ty jsi mlíčňák toho českého osrala?“
„Já jsem ten mlíčňák, který vyprášil tvou jízdu v Metzingeru, pravdu díš, pane.“
„A já ten Konrád, který zahrabal do země pěchotu tvého otce na záseku u Blesna, takže jak vidím, my jsme se hledali, až jsme se našli,“ rozesmál se Konrád a vyškubl meč z ramene uherského jezdce, který se odporoučel z koně.
„Máš pravdu, že tě vidím raději teď, než kdykoliv před tím, pane Konráde,“ oplatil mu úsměv Václav a rukou si narazil přilbici hlouběji do čela. Špatně držela, rána valclem mu rozrazila kus sanice i utrhla řemenici přilby. Mimo jiné se mi bude špatně hrát na píšťalu, uvědomil si.
„I já tebe, pane Václave,“ oplatil dvornost Konrád, využívajíc toho, že Uhři jim nechali chvíli na vydechnutí, protože ti, se kterými bojovali, už byli mrtví a noví se nehrnuli tak nadšeně přes těla svých druhů.

„A Otto? Ví?“
„Poslal jsem své lidi s tím tvým.“
„Pak je ještě naděje.“
„Pro Říši i křesťanství ano, pro nás dva, bohužel, pramalá,“ ukázal Konrád mečem vůkol. Hromady mrtvých i raněných přibývaly.
Václav jen přikývl. Na to nebylo co říct. A kromě toho, další se osmělili a bylo třeba je přidat na hromadu.

A pak to uslyšeli. Oba najednou. To téměř spásné volání. Otto poslal posilu.

Uherská past sklapla na prázdno. Téměř.

Konrád Červený a kněžic Václav uvízli v kotli.