Příběh strýčka Martina

Otto, král Říše, ztěžka sesedl. Noha se mu podlomila a tak, aby komoň ničeho nepoznal, chytil se popruhu sedla a překontroloval jej. Péče o koně především. Král neváhá. Není zraněný. I když to byla smůla. Uherská zahnutá šavle měla jen málo šancí proseknout kvalitní franckou zbroj a král měl tu nejkvalitnější. Jenže i zbroj někde končila. Když mu uherský jezdec seknul křížmo přes břicho, šavle neškodně sjela po zbroji až k nákolenčí, byl by to býval odnesl jen pohmožděným ramenem, protože šavlí sekat tedy uměl. Jenže šavle není meč.

Smůla byla, že zrovna v tu chvíli, kdy šavle sjela až na konec kroužkované suknice a ránu do stehen zachytilo nákolenčí, bodl někdo z jeho franckých jezdců tomu maďarovi do zad kopí. Špička vyjela hrudním košem a umírající maďar s sebou zmítal tak, že šavle zajela pod kroužkvou suknici a rozřízla Otovi stehno i bok.

Rána to byla nehluboká, ale krvácela hodně, jak už to u takových škrábnutí bývá. A bolela jako čert. Otto za ni byl rád. Když přejížděl kolem svého vítězného vojska, bylo by mu bývalo stydno, kdyby byl sám nezraněn. Teď bok i nohy pocákané krví jasně říkaly jeho armádě, že stál s ní v poli. Dodávalo mu to na aureole vítěze. Jen bylo potřeba, aby si ji někdo mylně nezaměnil se slabostí.

Zvítězili. Zvítězili tak drtivě, jak jen to bylo možné. Koho nepobili v bitvě, toho zajali a koho nezajali, toho honili jezdci po lešských pláních. Všechny tři uherské atamany držel v zajetí a jak s nimi naloží, ještě nerozhodl. Ale možnost zhoupnout je na šibenici na Augsburském rynku vypadala nadmíru lákavě. Měl pochmurnou náladu, ačkoliv zvítězil. To, co viděl, i jemu, otrlému válečníkovi, svíralo srdce. A teď se měl dozvědět, koho ještě ztratil.

Vojáci, kolem kterých ještě před chvílí projížděl, ho nadšeně zdravili a provolávali mu slávu. Jen tady ne. Tady to bylo jiné. Bylo tu ticho mrazivě promísené s nářkem. Tak protichůdně, tak symbolicky, tak viditelně. Než sesedl z koně, rozhlédl se. Viděl planinu někdejšího tábora trénu pokrytou od obzoru k obzoru těly. Z hůry ji mohl celou přehlédnout a teď, když sesedl, mohl si na tu syrovou hrůzu sáhnout. Chtěl. Chtěl se jí dotknout, uchopit ji. Protože věděl, co se stalo.

Kdyby… kdyby tihle nepadli, nežil by ani on, ani nikdo z jeho armády. Neexistovalo by nic, co by bránilo uherské armádě vydrancovat a podmanit si Říši. Brát si z jejího bohatství plnými hrstmi bez zábran. To Ottovi došlo v té chvíli, kdy se k řece přiřítila skupina lotrinského Guntrada a ten český Bohchval. Křičeli na něj. Křičeli, že bije pomocný odíl, zatímco uherská armáda mu stojí v zádech a drží ji jen český trén. A že Konrád přišel na pomoc. Že musí přerušit brodění, vrátit se do pole a postavit se maďarům v týlu, než ho smetou.

Kdyby tam byl jen ten Bohchval, nevěřil by mu. Nevěřil českým. Považoval by to za lest, úskok, slizkost a nevypočitatelnost, další zběsilý plán Boleslavův a těch proklatých Wartberků. Takhle… Guntrada znal. Konrád prozíravě udělal, že poslal i jeho s českými. Jemu důvěřoval. Ne, to nebylo přesné. Měl před ním ostražitou opatrnost, ne nadarmo to byl Konrádův šikovatel a s Konrádem nebylo přátelství právě nejvřelejší, bylo-li v tuhle chvíli jaké. Ale jestli Konrád přitáhl a postavil se do pole proti uherským, navzdory svému loňskému bratříčkování s atamany proti němu samotnému, proti králi…

Otto si otřel orosené čelo a bez hnutí hleděl do pole mrtvých mužů. Nikdo kolem něj nic neříkal. Všichni cítili, že teď je ta chvíle, kdy král nechce nic slyšet. Kdy sám chce promílat a rozvažovat, co se stalo, že sám chce vidět a cítit.

A Otto cítil a nasával. Byla to Boží přízeň. Čeští se nemohli tak nad ránem zformovat, leda by to byl úradek Boží, aby se uherským jezdcům postavili v plné zbroji. Podle vší logiky měli zemřít, aniž by vstali od ohňů. A jen Bůh jim mohl dát sílu odolávat deseti násobné přesile. Jeho muži, neměl o tom pochyb, by utekli, jen by slyšeli valit se hrozivou uherskou jízdu o takové síle. Toho… se nedalo ustát. A co jiného, než zázrak, bylo to, že na bojiště dorazil Konrád Červený? A že ho Bohchval potkal zavčasu, aby varovali krále? A že jen tak jim uvěřil a vyjel v čele levého křídla a středního voje, aby udeřil na uherský útok.

Cena za vítězství byla vysoká. Jak vysoká, to sezná teď.

Čtveřice vojáků v zakrvavené zbroji mu ho položila k nohám. Nepoznával by ho, ačkoliv měl hledí přilby zdvižené. Na hlavu mu asi šlápl některý ze zdivočelých koní, na které v bitevní vřavě sedalo šílenství. Ale tu skvostnou zbroj a červený chochol na přilbě, poznal bezpečně.

Poklekl k tělu a složil mu ruce křížem přes prsa. Pak opatrně sejmul helmici, zpod níž se vyhrnula další krev. Už ale neprýštila. Říká se, že když srdce se zastaví, krev neprýští, pomyslel si Otto a vylil z přilbice zachycené zbytky krve. Byl to on. Poznával ho podle těch rysů. Ještě před několika týdny hrozilo, že se s Konrádem utká v poli. Nepřátelství mezi nimi bylo hmatatelné přes to, že se rodově propojili. A teď… Kdyby nepřispěchal na pomoc, kdyby si na poslední chvíli neuvědomil, kde je jeho místo, sen o jednotné Říši by byl minulostí.

Co bylo, bylo. Každý se může mýlit. Důležité je, aby ve chvíli, kdy se má rozhodnout správně, se také správně rozhodl. Vadit se spolu mohli, však vítězství znamenalo právo. Ale… když šlo o Říši a její ohrožení, byli za jedno. Tak to mělo být.

Otto přejel dlaní po tváři mrtvého Konráda a zavřel mu jedno oko, které ještě mělo víčko, to druhé bylo už jen směsicí krvavých žmolků. Pak se naklonil, objal tělo a políbil mrtvého na obě tváře. Královským polibkem míru.

„Byl to veliký přítel Říše a náš přítel. Chci, aby to každý věděl. Aby se nevyskytl ani stín pomluv a pochybností. Rozumíš?“ řekl pomalu, zřetelně a na hlas. Aby všichni slyšeli.

Maxmilián ze Schweringenu přikývl. Proč se zabývat malichernostmi, jako že proti Konrádovi ještě před dvěma měsíci sbíral vojsko, které ho mělo přivést k poslušnosti a dost možná i vězeňské kobce, pokud by to situace v Říši umožnila. Padl na správné straně. Ve správné bitvě. To se počítalo. Jeho dědicové si podrží, co drží a král na ně jistě vzpomene, až bude udělovat beneficia věrným a těm, které chce naklonit. Po takové bitvě, to je co rozdávat. Mnoho říšské nobility padlo, řada obročí a úřadů se uprázdnila bez dědice, jakého by církev uznala a bude na králi, co a jak posoudí.

Vojáci přispěchali s károu, na které Konrádovo tělo začali nakládat a Otto je napomenul, aby s jeho přítelem zacházeli s úctou, jaká mu náleží. Chtěl, aby se ta zvěst rozšířila po celém táboře. Věděl, že jeho armáda o ničem jiném nemluví, než o tom, jak tisícovka Čechů zázračně zastavila uherskou armádu, aby říšskému vojsku dala čas a jak Konrád přispěchal dychtiv padnout za svého krále.

Tahle bitva se stane legendou. Jen musí dohlédnout na to, aby to byla ta správná legenda.

Otočil se. Zakrváceného českého vojáka podpírali dva saští kopiníci. Ten se oklepal a odstrčil je. Měl bolesti, Otto dobře viděl, jak krev prosakuje skrze několikero provizorních obvazů.

„Ty jsi ten Bohchval, který mne přijel varovat?“
„Ano, pane,“ odpověděl tázaný slovansky, ignorujíce, že jej král oslovil německy. Král Otto na oplátku ignoroval, že mu tázaný měl projevit více úcty. Zvolit „můj králi“ by bylo přiměřenější. Ale teď nebyl správný čas na malicherné slovíčkaření v jazyku, jemuž většina vojáků kolem nerozuměla.
„Kolik… kolik českých bojovníků přežilo bitvu?“ zeptal se Otto potichu. Byla to důležitá otázka a odpovědli se bál. Víc už se bál jen odpovědi na otázku, ke které se teprve chystal.
„Kolik nás přežilo se ptáš, pane? To ti mohu říct přesně, pane“ vyprskl Bohchval krvavý chrchel a Otto nemohl přehlédnout neskrývanou nenávist v hlase.
„Sedmadvacet českých bojovníků přežilo, pane. Sedmadvacet. Tak málo, že se to dalo tak rychle spočítat.“
Otto polkl. Nedovedl si představit, co cítí ten muž, jemuž z tisícové armády, elity českých válečníků, zůstalo jen těch pár přeživších. V duchu se otřásl. Jenže na tuhle otázku se zeptat musel.
„A … kněžic Václav?“ zeptal se, upomenuv se na slovanský Václavův titul nejstaršího syna vládnoucího knížete. Nejstaršího a jediného, připomněl si.
„Václav umírá. Byl těžce zraněn v bitvě, života je na něm na dva loky stěží. Večera nedožije,“ odtušil Bohchval se zamračenou, unavenou tváří. Nenávist už vvyprchávala, nahrazovala ji únava, Otto viděl, že ho síly opouštějí.
„Zaveď mne k němu,“ přikázal a počkal, až dva vojáci Bohchvala podepřou. Následoval je. A jehou suita s ním, potichu, jako přízraky. Byla to vážná chvíle, to si každý uvědomoval. Každý z vojáků věděl, že kdyby češi nezpůsobili zázrak, nestál by tu nikdo z nich živ.

Nemusel jít daleko. Václav ležel na chumlu látky uprostřed těl, která před něj vyskládávali bojovníci. Někdo se mu snažil převázat ránu na boku, jiný český voják u něj klečel a vsouval mu tornu pod hlavu, aby Václav měl na dohled těla mužů, které přinášeli v nekončeném proudu. Ale Otto už z dálky viděl, že z Václava vyprchává život. Možná byl zasažený důležitý orgán, možná ztratil hodně krve, dost možná ode všeho něco. Už ani neměl sílu pohnout hlavou, na Ottu otočil jen své pohasínající oči.

Pak se rty pohnuly. Václav mluvil tiše, ale srozumitelně: „Pane Otto, králi Říše, pověz mi, zvítězili jsme?“
„Zvítězili, pane Václave,“ odpověděl Otto a poklekl vedle zraněného. Uvědomoval si vážnost chvíle.
„A řekni mi, pane Otto, osvědčili jsme, čeho jsme přislíbili? Vrátí se moji muži domů jako ti, kdo dostáli slibu?“
„Ano, kněžici Václave. Dostáli jste slibu. Bez výhrad a jakýchkoliv pochybností.“
„Mohou tedy mému otci vyřídit, že jeho syn padl se ctí a stvrdil, že země Česká patří mezi přátele Říše a je jejím váženým sousedem?“
„Ať vyřídí, co viděli. Ať vyřídí, co jsi řekl, příteli Václave, protože tak to je,“ odpověděl Otto, vědom si háčku, která otázka i jeho odpověď skýtala. Pohnul se, jemně vzal Václavovu hlavu do dlaní a políbil ji na obě tváře i na čelo na znamení přátelství i míru.
„Příteli Václave, Bůh ti žehnej za tvou statečnost i tvé přátelství. Odpusť mi, čím jsem se proti tobě provinil, jakož i já tobě odpouštím,“ řekl Otto, proti své vůli pohnut silou okamžiku.

Václav už neodpověděl.

Dědic české země, kněžic, skvělý bojovník, jehož kmotrem byl sám kníže Václav a nově i přítel Říše, naplnil svůj osud. Svou obětí usmířil Čechy a Říši. Nesjednotil, usmířil. Usmířit Čechy samy se sebou, jak plánoval jeho otec, už mu souzeno nebude v žádném z nadcházejících věků.

Za plačícím Ottou se svezlo k zemi tělo Bohchvala, který omdlel bolestí, vyčerpáním i žalem.

Kněžic Václav zemřel.