Příběh strýčka Martina

Byl první květen, první máj. Nohy mé mě, jako v básni, nesly na svatopeterské náměstí, přímo před katedrálu. Dlouhé kalhoty, tričko s dlouhým rukávem, v batůžku ještě svetr. A dokumenty. I když dneska slibuje vymetená obloha vedro, tam, kam mířím, bude zima. Anděl na mne zíral z vitríny jako upomenutí: už za patnáct dní se svět dozví, že papež zemřel a pokud se nenajde vyvolený …

… darmo mluvit, je to jen film, i ten Verschaffeltův anděl kouká na plakátu smutněji, než ze skutečného Andělského hradu.

Do Říma jsem přibyla ráno, z Prahy letem WizzAiru, přímo na letiště Fiumicino, jež je snad jen oficiálně zvané Leonardo da Vinci. Ani Leonardo expresem jsem nejela. Tím druhým, osobním vlakem, za polovic, pětieurovku na stanici Ostendie a pak přestoupit na místní metro – zase tolik mne dobré bydlo nepálí, abych utrácela. Pousmála jsem se, když jsem si vzpoměla na tu scénu, která mne sem dostala.

Když mne nedávno zavolal vedoucí mé diplomky, abych se u něj stavila na konzultaci, nejdříve ve mně hrklo. Ne snad, že bych daleko pokročila, ale moje vysněné téma “O náboženství starých Slovanů” jsem si až příliš přála na to, aby mi ho neschválil. Když jsem k němu do kabinetu přišla, měl zarudlé oči, stůl pokrytý rozházenými roztrhanými papíry a hlas se mu třásl. Ani neodpověděl na pozdrav, jen mi podal nějaký papír. Neřekl jediného slova. Zůstala jsem tedy stát a četla si ten papír. Byl italsky, rozuměla jsem mu jen namátkou, ale tolik jsem pochopila, že tajemník papeže Georg Gaenswein sděluje mému profesorovi, že papežská kancelář vzala v úvahu jeho vynikající reputaci, příkladnou pověst mezi historiky i v rámci církve a výjimečně, ojediněle a neopakovatelně souhlasí s tím, aby jeho studentka mohla navštívit Archiv.

Konečně na mne promluvil; hlas se mu třásl: “Víte, Veroniko, já jsem vám jenom chtěl vyhovět. Jenom jsem vám napsal to doporučení. Kdyby mne… jak by mně mohlo… napadnout … že vyhoví.”
Poděkovala jsem a nechala jsem ho jeho depresi. Chápala jsem ho. Ale jeho trápení jsem mu nemohla ulehčit tím, že bych mu prozradila, že nezáleželo na jeho jméně, ale na mém.

Na svatopeterské náměstí jsem zamířila spíše z tradice. Kde jinde začít, než tady. Plakáty ve vitrínách na ulici přinášeli dojemné výjevy ujišťující, že jen pár dní a Andělé a Démoni jsou tady. Ta kniha mne pronásleduje všude. Ani jsem si ji nepřibalila do batůžku. Ty miliony turistů v ulicích ji jistě mají, v mnoha jazycích bych ji tu posbírala.

Chtěla jsem se krátce zastavit v chrámu. Pokleknout před oltářem a poděkovat. Byla jsem bláhová, tu frontu bych čekala hodinu. Možná víc. Psát knihu je jednodušší, tam si můžete frontu vymyslet po libosti.

Prošla jsem sloupovím vpravo, kolem hradeb, kde se vinula fronta k vatikánským muzeím. Ta byla tak na dvě hodiny, možná více. Tenhle osud mne nečekal.

Hledala jsem jiné dveře. Dva zkřížené klíče, papežská tiára nad nimi, ASAV. Archivum Secretum Apostolicum Vaticanum. To co vy možná uvidíte ve filmu jako kulisu, já prožiju ve skutečnosti.

Našla jsem. Skutečně, fronta žádná. Ne snad, že by bylo málo zájemců o prohlídku vatikánského archivu, ale vstupenku za osm euro nepořídíte a ISIC karta nepomůže. Přesně, jak vám řeknou ve filmu: jen podpis papeže vám umožní sem vstoupit. A pečeť na listině tak otřepaně maškarózní, že nevěříte, že ve filmu teď a právě nyní nejste.

Nejsem.

Bere si moji propustku a vrtí hlavou. Zkoumá ji, pak něco přepisuje do počítače. Pak ji znovu zkoumá a někam telefonuje. Mluví italsky, drmolí. Nerozumím ani slovu, ale rozumím gestům, mimice, tónu hlasu. Překvapení. Nějaká holka si přišla prohlídnout vatikánský archiv a má povolení. Platné povolení. Zaevidované v počítači. S pečetí. S někým na druhém konci linky, kdo potvrdí, že ano, že svatý otec jedno povolení přeci jen v tomto tisíciletí vydal. A že to v je v pořádku.

Bere si můj pas. Porovnává jméno v pase se jménem na povolení. Veronika Navarová, mám to tam i s tím ová, hochu.

Už jsem poučená tím, čím jsem si prošla. Před rokem bych stála jako puťka a modlila se, aby mi byl nakloněn. Před rokem ano. Dnes už ne. Přeptala jsem se anglicky, jestli spatřuje nějaký problém, pro který mne zdržuje. Odpověděl uctivě, i když bezpečně poznal povýšenost v mém hlase. Nebo právě proto. Kdy naposledy viděl ženu pod třicet s papežskou povolenkou do archivu…

Problém není. Jen ho povolení překvapilo. Vydává se velmi zřídka. Velmi velmi zřídka.

Usmála jsem se.

Vím to.

Dneska jsem si přišla vybrat svá privilegia.
Svou odměnu.
Protože cesta je cíl.

A to je i konec Příběhu strýčka Martina … nyní už zbývá přečíst si jen závěrečnou doušku autora…