Příběh strýčka Martina

Otto, král Říše, ztěžka sesedl. Noha se mu podlomila a tak, aby komoň ničeho nepoznal, chytil se popruhu sedla a překontroloval jej. Péče o koně především. Král neváhá. Není zraněný. I když to byla smůla. Uherská zahnutá šavle měla jen málo šancí proseknout kvalitní franckou zbroj a král měl tu nejkvalitnější. Jenže i zbroj někde končila. Když mu uherský jezdec seknul křížmo přes břicho, šavle neškodně sjela po zbroji až k nákolenčí, byl by to býval odnesl jen pohmožděným ramenem, protože šavlí sekat tedy uměl. Jenže šavle není meč.
Pokračuj ve čtení

Přehled o situaci měl Konrád Lotrinský řečený Červený během mrknutí oka. Bylo by to bývalo složitější a za četných přechozích bojů to skutečně složitější bývalo, ale tady jen s nesmírným pohnutím hleděl na hromady mrtvol lidí i koní, které se rozprostíraly po celém obzoru. Pokračuj ve čtení

Před sebou měli Sedborovu jednotku. A viděli, co se stalo. Viděli, jak vlétla jako anděl smrti vstříc maďarským jezdcům. Ti, pravda, stihli několikrát vystřelit z luků, jenže čeští jezdci byli připraveni, kryli se štíty a jen několik z nich nebo jejich koně zásah šípu poslal k zemi. Pak se uherští jezdci začalí stáčet do strany, jak byli zvyklí, chtěli se rozvířit do rytmu kolem protivníka, jehož budou z dáli odstřelovat. Pokračuj ve čtení